, 22. 6. 2013, Povídky
Jela jsem dvě zastávky tramvají a přivírala oči proti sluníčku. Včerejší večer byl dlouhý, zvlášť když člověk pracuje o víkendu. V tramvaji bylo teploučko, bylo mi sladce hebko no prostě…
„Don´t read them.“ Byla jsem dokonale probuzená. Tohle řekl někdo nade mnou. Mrknu opatrně napravo. Vedle mého sedadla stojí tmavé oblekové kalhoty. Rychle oči zavřu a nehnu ani brvou, přece nedám příležitost k rozhovoru nějakému cvoku. „Don´t read them“. Ne, nic, tvoje pokusy Ti nepomohou. Neexistuji. Teda existuji, ale spím.
S pevně zavřenýma očima se oddávám úvahám. To není přece nemůže být směrováno na mě. Třeba mluví s někým po telefonu. Anglicky. Co to povídá… „Nečti je.“ Nečti je? A proč je nemá číst? Ale počkat, spíš by měl říct „don´t read it“. To se používá mnohem častěji. Prostě nečti „to něco“. Zatím ticho, tak znovu jen nepatrně otevírám oči. Kalhoty na stejné pozici a koukám patří k nim i bělostná košile a konečně i majitel. Suma sumárum slušně oblečený, mladý a anglicky mluvící člověk. Mormon! No jasně. Kdepak je ten druhý. Vždycky přece chodí ve dvou. Bude nedaleko. Takže to povídá jemu. Rádi se hlídají, aby snad ten druhý nevykročil z vytyčené cesty jejich evangelia, takže nějaká vybídka k zahození nevhodné literatury je možná. Ne však plně uspokojivá jako vysvětlení. Červík zvědavosti dál spokojeně hlodal v mozkové kůře.
Ozve se ještě jeden pokus o zákaz čtení, směřovaný Bůh ví komu. Hlavně nereagovat! Naštěstí se blíží moje výstupní zastávka. „Probouzím se“ a dávám dvojici v obleku sbohem. „Don´t read them“ však jde se mnou ven. Už to pust z hlavy, nadávám si, věta ale vytrvale zůstává na svém místě. Don´t read them, dont ríd dem, don rý den, … dobrý den!!!
Zase jim jedna příležitost evangelizovat nevyšla. Ovšem jsme na tom stejně. Ráda bych mu vyložila tu svou verzi… až navážeme lepší kontakt.