dech rozpouští dlažbu
a jazyk tvůj ještě
bojuje o kapku vody

chceš jenom žít

tělo ti nepatří
strnule zíráš vpřed
bez příčetnosti
v záchvěvech

posledních


الموت


už jen deset čísel
a trocha vápna

pláčou jen vlasy a ruce
Slunce dál vysmívá se
když hladím tě hlínou
s vůní šanty


-


měls ji tak rád...