Noc byla temná, ni hvězdy nevysvitly.
O to víc však krásnější ty zdála jsi se,
když ležela jsi vedle mne tak klidná.
A já s nevinným úsměvem objevoval taje tvého těla.
Tvrdil jsem, že měsíc skryl svou tvář,
aby nezahlédl kousek Tebe neb by již nikdy
nevyšel na oblohu v místech, kde tvé srdce
prosvětluje zemi místo něj.
I to ticho v kraji, kde snili jsme,
potlačovala jen slovíčka lásky i splynutí retů našich
v polibek bez myšlenek.
Unáhlili jsme se. Jsoucnost strachy potlačila.

Vše šumělo kol jak moře jižních krajů, noci život.
I ty, náhle, mořská panna v kráse skvící se na
rozeklaných skaliscích, tak něžná a zranitelná.
A já, poblouzněný námořník, z pitky noční se
vracejíc, uzřel tebe a rázem snil o tvé lásce, ach.

Je to k zbláznění, že sen zdá se skutečností býti
a přitom den je smutnou hrou stínů cizích.
Miloval jsem a nemohu již býti vlnou noci tajemna,
srdcem plným hříšné lásky či slov milostných ozvěna.
Ozvěna ...ozvěna ...ozvěna ...ozvěna ...

Je po všem a pláču v noci plné hvězd,
hledajíce oči tvé, které snaží se mě svést.
Tak kapka krve, kapka slzy dopadly na zem zároveň
a spojily se ve smrt, když slunce ještě spalo.