Díval se na líně plynoucí řeku, od jejíž třpytivé hladiny se odrážely paprsky odpoledního slunce, a na okamžik zapomněl na všechna trápení, nenaplněné touhy i na svou samotu. Celý svět se na malou chvíli skládal pouze z modro-stříbrné stužky vinoucí se od jednoho obzoru k druhému a mladíka stojícího na jejím břehu. Zanedlouho však slunce zakryl temný mrak neberoucí ohledy na zasněného chlapce, strhl tak řece její líbivou masku a voda se opět zbarvila dohněda. Mládenec smutně svěsil hlavu a obličej s vodnatýma očima a úzkými rty se ztratil pod záplavou dlouhých, jako smola černých vlasů. Poté k němu přistoupila starší žena v dlouhém bílém plášti, s vlasy staženými do pevného šedého drdolu, a jinocha, který se nijak nebránil, odvedla pryč.
Uprostřed rozlehlého náměstí zaplněného uspěchanými lidmi stála prastará kamenná kašna obklopená několika dřevěnými lavičkami. Na jedné z nich, ve stínu chátrajícího kostela, tiše seděl mladý muž a trochu udiveně pozoroval ruch panující kolem. Arnošta trápily výčitky. Ošetřovatelka doprovázející ho na vycházkách se k němu i k ostatním pacientům vždy chovala moc hezky a jeho útěk pro ni jistě nebude bez následků. Touha navštívit svět za hradbami ústavu však již dlouho zápasila se stále tišším hlasem jeho svědomí a mladá duše prahnoucí po nových zážitcích jí nakonec podlehla.
V léčebně strávil většinu svého života a se slovem domov si již žádné jiné místo spojit nedokázal. Převládající názor široké veřejnosti, že se takové zařízení podobá vězení pro nebezpečné šílence, byl zcela mylný. Ačkoliv chování mnoha pacientů by se dalo označit přinejmenším jako zvláštní či neobvyklé, nepřestávali být, a to ani v očích svých ošetřovatelů, v první řadě lidskými bytostmi. Výsledky léčby, alespoň v případě Arnošta, však na rozdíl od přístupu k nemocným již tak znamenité nebyly. Navzdory všem pokusům zůstával mladík uzavřený a netečný. Nikdo proto nemohl tušit, že pod tou neměnnou maskou odevzdanosti začalo jednoho dne klíčit pevné rozhodnutí, kterým se jeho mysl postupem času zaobírala stále častěji. Rozhodnutí podívat se ven, spatřit a zažít věci, které ústav ve své skromné nabídce neměl a ani mít nemohl.
Útěk se zdařil a Arnošt byl novým prostředím, mírně řečeno, zaskočen. Ocitl se sice mezi normálními lidmi, ale ani trochu se necítil být součástí tohoto venkovního světa. Vše bylo příliš nové, příliš barevné a příliš hlučné, nic z té vřavy kolem neodpovídalo jeho představám. S obrazem světa, který si v klidném prostředí léčebny naivně maloval, neměla skutečnost nic společného. Rozrušený mladík stále nehybně setrvával na lavičce, konejšen tichým zurčením vody v nedaleké kašně. Když se však slunce zbarvilo do ruda a vše již bylo nachystáno k jeho velkolepému odchodu z bezmračné oblohy, Arnošt se pomalu zvedl a nejistým krokem zamířil do jedné z uliček ústících na náměstí.
Ačkoliv se zešeřilo, davy proudící městem nikterak neprořídly. Lidé, jejichž odpoledními cíli byla nákupní centra, úřady či restaurace, spěchali nyní do kaváren, barů, kin nebo divadel. Arnošt kráčel klidně, prodíral se hustou řekou lidských těl, rozlévající se z přeplněných chodníků až na silnici, a snažil se vstřebat všechny ty křiklavé nápisy, blikající světla, řvoucí auta, nezvyklé pachy a spoustu jiných věcí, na něž si jeho smysly dávno odvykly. Nemohl se zbavit známého pocitu odcizenosti, pocitu, který ho provázel snad již od narození. V přítomnosti tak ohromného množství dalších lidí se jeho věčná samota zdála být ještě nesnesitelnější. Jak toužil po vlídném slovu nebo přívětivém úsměvu! Smutný mladík ztracený v lidském mraveništi však nikoho nezajímal. A tak jen šel a šel a nořil se stále hlouběji do spleti ulic a uliček, až do samého nitra toho cizorodého města a do jeho očí se vkradlo zděšení a bledou tvář zkřivil výraz odporu.
Viděl špinavé žebráky, kteří k nevšímavým chodcům prosebně vztahovali pahýly svých zmrzačených končetin. Chlapce a dívky s horečnatě se lesknoucíma očima, kteří se už nemohli dočkat krátkého okamžiku falešného štěstí proudícího jejich rozpíchanými žilami. Ženy, jež ztratily poslední zbytky sebeúcty a s nestoudným výrazem nabízely svá opotřebovaná těla kolemjdoucím. Hloučky vyhublých a zanedbaných dětí peroucí se o zbytky jídel odhozené rukama se zlatými hodinkami. Zvracející opilce, již přitom však v třesoucích se dlaních stále pevně svírali poloprázdnou láhev. Bezcitné muže bijící své bezmocné ženy a opodál stejně bezcitné ženy bijící své ještě bezmocnější děti. Tlupy mladých výrostků s nadávkami na rtech a noži po kapsách. Okradené lidi dovolávající se marně pomoci. Desítky rukou držících v zažloutlých prstech smotky tabáku, ze kterých jejich majitelé lačně natahovali jedovatý kouř. Na každém svém kroku narážel na podobné střípky z temné a pokroucené mozaiky lidského ke zlu tolik náchylného tvora.
Arnoštova cesta se pro něj stala cestou utrpení a každá spatřená špatnost trnem drásajícím jeho čistou a nevinnou duši a každý temný čin, jehož se stal svědkem, třpytivou slzou kanoucí po jeho úzkostí stažených tvářích. Nezměrnou zkaženost světa, s níž se během jediné noci setkal, nesl útlocitný mládenec na shrbených ramenou jako těžký kříž. Cítil se pošpiněn už pouhou svou přítomností na tomto prohnilém a nízkými pudy ovládaném místě. Ve spáncích mu zběsile tepalo a těla rozpáleného horečkou se v nočním chladu zmocnil neovladatelný třas. Zrak se mu zamlžil, okolí se proměnilo v jednolitou barevnou stěnu chaotických obrazců a roztodivné zvuky vydávané zdivočelým městem se slily ve řvoucí, uši drásající kakofonii. Přesto mladík klopýtal se zaťatými zuby dál, poháněn neznámou silou, snad nadějí, která umírá poslední, nadějí, že na konci své cesty, možná až ve světle vycházejícího slunce, najde kousek dobra, zrnko upřímného citu, které se dosud neztratilo ve vyprahlé poušti dnešních dnů.
Potácel se nekonečným bludištěm zvrhlosti, v němž slova blázen a normální ztratila svůj význam, stal se z něho poutník kráčející po trnité cestě šílenstvím. Nakonec zkažené město povolilo své dusivé sevření a řady domů i zástupy chodců začaly řídnout. Arnošt se konečně zastavil a opřel se vyčerpaně o mohutný kmen stromu, jehož holé větve připomínaly ruce němých prosebníků. Najednou ucítil na tváři rozespalý dotek prvních slunečních paprsků. Setřel z opuchlých očí slané stopy nočních slz a rozhlédl se kolem. Ne, to je nemožné, pomyslel si, snad je to jen sen či přelud z únavy. Učinil první váhavý krok, pak druhý, třetí, ... Arnoštova ruka se nesměle dotkla skutečných černých dřevěných vrat a on se šťastně pousmál, poprvé od včerejšího večera. Jeho trýznivá pouť skončila, skončila na místě, po kterém jeho duše prchající před nelidskou tváří lidského světa toužebně volala. Brány ústavu se za ním zavřely.