Žijeme příliš dlouho,
na jeden pocit,
na jednu emoci,
na jednu myšlenku.

A přesto.

Dojdeme do okamžiku,
kdy nemáme co říct.

I když bychom chtěli. Moc.

Jsme toho plní,
ale nedokážeme to naformulovat,
dát tomu začátek a konec,
protože.

Nikde nezačíná.
Nikde nekončí.

Žijeme v kruhu
vlastních pocitů,
vlastních emocí,
vlastních myšlenek.

A přesto.

Dojdeme do okamžiku,
kdy hudba přestane hrát.

I když jsme nechtěli.

Prostě už nezahrají,
tu písničku nemají,
nebo nechtějí,
protože.

Nejsme jediní.
Ani poslední.

Žijeme několik životů,
uvnitř svých pocitů,
uvnitř svých emocí,
uvnitř svých myšlenek.

A přesto.

Dojdeme do okamžiku,
kde už jsme byli.

I když jsme se bránili.

Prostě nás to táhne za rukáv,
zezačátku to ani nepoznáme,
a i když pak ano,
už se nebráníme,
protože.

Je to naší součástí.

Jinak ale žít nedokážeme,
bez pocitů,
bez emocí,
bez myšlenek.

A přesto,

Dojdeme do okamžiku,
kdy bychom chtěli.

Ale i když se velmi snažíme.

Neutečeme tomu,
zkusíme o tom napsat báseň,
vypsat se z toho,
ale nakonec se přestaneme bránit,
protože.

Protože.

Protože báseň skončí,
ale my zůstaneme.
My.
A naše pocity.
Naše emoce.
Naše myšlenky.