Jsem zachycená ve své pasti,
pronikavých pohledů,
smutná sedím nad propastí,
skočit,
to snad dovedu.

Opustí vás beze slova
moje krása křišťálová,
změní střípky matných skel,
v hladině bílé
to bohužel…

Jen krůček jsem už nad hlubinou,
až skočím, budu samý šrám
najdu si cestu
svojí, jinou,
tou kterou kráčí
každý sám.

a než se dolů celá zřítím,
jak motýl vzlétnu,
kousek k vám
spoutaná jen zlatou sítí,
ta vynese mě
k výšinám.