Všechny žáby na rybníku,
držely vám smutek,
za ropuchu opuštěnou,
které manžel utek.

Nevydržel její nářky,
nepřestala kvákat,
tak se vydal za rosničkou,
starou nechal plakat.

Žili spolu krátkou chvíli,
snad ho měla ráda,
pak jí ale začne vadit,
že je jiná žaba.

Mazej domu, ropušáku,
tohle nemá cenu,
nebudeme druhy křížit,
když máš svoji ženu.

Tak se vydal svojí cestou,
příliš chuti nemá,
moc si přeje, na mou duši,
ať je žena němá.

Kvákání když potom slyší,
jeho srdce stůně,
povzdechne si, a zamíří,
k užovkám do tůně.