Můj drahý, milovaný Geralde! Není pro mne dne bez vzpomínky na tebe. Není dne, kdy bych nemyslela na ten den, na ten den, jenž měl být z nejkrásnějších a přesto, nebo právě proto tak zle skončil. Ta vzpomínka je stále stejně živá a bolestivá, jako bych denodenně prožívala tu hrůzu znovu a znovu.
Ještě jsem se nestačila ani úplně obléci, když poklid nádherného letního jitra prořízlo radostné zazvonění – a byl jsi to ty, zacinkal jsi na svůj zvonek, zářící v ranním slunci na tvém, stejně oslnivě blýskajícím bicyklu, a pak ještě jednou a naposled, do třetice. Zvonil jsi pod mým oknem a volal na mne: „Audrey! Audrey, moje královno!“ Ach, co bych za to dnes dala, kdybys mne ještě jednou jedinkrát nazval svou královnou. Seběhla jsem za tebou tehdy ze schodů a ven na dvůr a tys mne objal a vyzvedl do vzduchu, zatočil se mnou jako bych byla malé děvče a políbil jsi mě, vroucně a přitom tak něžně, ach Geralde!
Šli jsme tou dlouhou alejí, kde jsme se spolu vždy tak rádi procházívali, držel jsi mě za ruku a povídali jsme si o všem, co nás jen napadlo. Snili jsme společně o naší pohádkově krásné svatbě, já ti popisovala své nádherné svatební šaty a ty jsi zase plánoval naši svatební cestu do Paříže. Slunce pálilo a vzduchem se nesla vůně jasmínu a levandule. Vyšli jsme na kopec, přeběhli přes louku a oblázková stezka nás zavedla do lesíka. Vtom se do opojné směsice vůní léta přimísil závan podivného zápachu. Nedbali jsme a šli jsme dál. Možná, že kdybychom ten lesík obešli, kdybychom šli úplně jinou cestou, kdybychom spolu vůbec toho dne nebyli - možná bys tu byl se mnou.
Ale my spolu toho dne byli, a šli jsme po oblázkové cestě, dál do lesa. Ještě dnes je mi nevolno, když si vybavuji ten pohled. Ten odporný pohled na tu hnusnou zdechlinu, jenž ležela před námi na stezce. Teď už to nebyl jen závan, odporný pach byl všude kolem. Jaké to jen mohlo být ubohé zvíře? Snad srnka, možná laň, nebo něco úplně jiného. Nedalo se to rozpoznat ani tehdy, tak jak bych to mohla určit teď, po takové době? Nohy té bytosti trčely roztaženy do vzduchu, polorozežraná střeva se smažila v letním slunce žáru, roztrhaná kůže odhalovala kosti. A ten zápach, ten příšerný zápach! Kdybys mne nezachytil, padnu v mdlobách k zemi. Jen vzdáleně ke mně doléhalo neúnavné bzučení much, přiživující se na zetlelém těle. Probrala jsem se a můj pohled znovu padl na miliony larev, hemžící se sem a tam v hnilobě.
Ani jeden z nás z toho obrazu hrůzy nemohl spustit oči. „Jako květina, podívej...“ vydechl jsi ve znechuceném úžasu. Oponovala jsem ti, nechtěla jsem připustit, že by se něco tak odporného dalo přirovnat k prosté nádheře barevného květu. Ale měl jsi pravdu, můj bože, Geralde, měl jsi úplnou pravdu! Nechtěla jsem vidět, že ten neustálý pohyb v mršině, postupně rozkládající zbytky jejího původního tvaru, vlny larev, stoupající a zase klesající, že celá ta příšernost se rozvíjí stejně, jako se rozvíjí poupě jabloňového květu.
Někde mezi stromy cosi zapraskalo a zahlédli jsme jakési zvíře, čekající na vhodnou příležitost vrhnout se na zbytky tlejícího masa. Konečně jsme se probrali ze strnulosti a obrátili se na cestu k domovu. Ale už jsme nehovořili tak lehce o svatbě a o všech těch krásných věcech. Děsivé mlčení jsi prolomil až tou osudnou úvahou. „Je to smutné, jak jednou všichni skončíme. Já i ty, všichni nakonec skončíme jako to ubohé zvíře.“ Jak jsem byla hloupá, když jsem se tě snažila umlčet! „Nemluv tak, Geralde! Vždyť je to hrozné, příšerné, nemluv o tom!“ Zavírala jsem oči před krutou skutečností a to tě rozčílilo. Řekl jsi mi tolik ošklivých věcí, ale já byla pošetilá a neuvědomila jsem si, že máš pravdu. Kdybych se tak mohla vrátit zpět, padnout ti k nohám a odprosit tě za svou hloupost, jen aby ses na mne nezlobil. Kdybych tak tehdy věděla, co vím teď. Že až přijde má smrt, shniji, rozpadnu se a rozežere mne hmyz a červi. Říkal jsi mi, že i když se budu dávno rozpadat pod zemí, ty mě budeš stále milovat, takovou jaká jsem teď. Ale já tě nevnímala, byla jsem tak rozrušená z toho všeho, nechtěla jsem skončit stejně jako ta mrtvola v lese, nechtěla jsem slyšet tvá slova. Nakonec jsem v slzách hystericky zakřičela, ať mě necháš, ať už mě proboha necháš být! „Nech mě, nech mě být, jestli chceš se mnou mluvit takto, raději se mnou nemluv vůbec!“ tak jsem to řekla, já hloupá husa! Rozzlobil ses a bez jediného slova jsi odešel polem, pryč ode mě. Šla jsem dál v slzách svou cestou, s úlevou, že už nemusím poslouchat ty strašné řeči.
Když jsem došla zpátky do městečka, uviděla jsem zástup lidí, mačkajících se na chodníku. Osušila jsem si oči a pomalu došla k nim. Ne, Geralde, ne! To, co jsem uviděla, bylo milionkrát horší než ta mršina v lese. Ležel jsi tam ty, ty Geralde! Leželo tam tvé mrtvé tělo. Napůl v mdlobách jsem ještě zaslechla, jak se lidé dohadují, jestli tě automobil srazil nešťastnou náhodou, nebo jsi mu pod kola skočil sám. Nikdy jsem se to nedozvěděla. A nikdy si neodpustím svou pošetilost. Teď červi žerou tebe a já, stejně jako jsi mi to sliboval ty, miluji tě pořád stejně vroucně, takového, jakého si tě pamatuji, takového, jakého si tě každý den zas a znovu připomínám. Nikdy tě nepřestanu milovat, stejně jako si nikdy nepřestanu vyčítat to, co se stalo. Ach, můj drahý, milovaný Geralde!