nezažila jsem první republiku
a nebydlím v masarykově čtvrti v domě č. 16
nevlastním cukrárnu
nejsem dcera ani manželka
slavného skladatele
nemám světlé vlnité vlasy
jako luisa na obrázcích z knížky
ericha kästnera
nehraji na piano
páni mi nenosí růže ani bonbóny
a palačinky si musím smažit sama

po mé pravé ruce se rozjíždí růžové letadlo
pozorují ho tři ušáci a dva bažanti
/mohla bych je zastřelit kdybych chtěla/
občas tu projede vlak nebo traktor kropící obilí
a já se na posedu snažím napsat báseň
dřív než sem dojedou ti dva cyklisté
v modrých trikotech

báseň o tom co jsem chtěla být
a o tom co jsem nebyla
jen tak aby se neřeklo že nemám smysl pro krásu

pro krásu dne
i když nebyl
pro krásu v lidských srdcích
která se ne a ne dostat ven

pro bolest zastřelených zajíců
pro zkamenělé růže na fasádách domů
pro upáleného koniáše
kterého čítávám po nocích
pro strach ze strachu kterého se bojím a přesto
nerozsvěcím

těm kteří chtěli abych byla krásná
aby mé slunce zpívalo a aby
nechávám zhasnuto
svým veršům jsem tichá
neumím číst v lidech příběhy
nejsem ničím zvláštní
a ničím polámaná
jenom

procházím

a podívejte
jak se upuštěný šál na okamžik chvěje ve větru
ještě chvíli mě nechte
tančit na stříbřitých dlažebních kostkách
ještě chvíli chci tančit
ještě chvíli
a ještě pak