Ztracen ve světě, láskou nepolíben,
přemýšlejíc o větě, proč jsem neoblíben.
Kdyby nebylo boha, rodiny a psaní,
zalehl bych ve věčné spaní.

Proč se pídit po života smyslu,
když život sám je smyslem svým.
Ten můj si tu tak zlehka kysnu
a co mi nejde, jen to vím.
Hovím si v své letargii,
vnucuji si tragédii.

Toužím po tom co nemohu míti.
Šťastný a pochopen chtěl jsem býti.
Mám problém, já to vím.
Kdo pomůže mi, nepovím.

Osamělý poutník balvan vleče,
kapka potu tváří teče.
Rozervanec Kerouaca vzpomíná
a se slzami denně usíná.