Vždy při myšlenkách zvednu líc,
vzhůru k páně příbytku,
mráčků, oblak na tisíc,
zřím a sním o polibku,
té která umí čarovat,
co pohrává si s mými city,
zaklínajíc mého ducha,
jenž ji nesmí milovat.
Jen pro pocit strachu skrytý nedokáži vzdorovat!

Já jsem voda hrající si s mlýnkem na potoce.
Ona oheň, plný vášně, živý z lásky.
Pak je ze mne krysa topící se v temné stoce.
Ona silou jež tiše tahá za provázky.
Pohrává si s nimi, řídí osud loutky mé, odevzdané,
bezbranné!