Máš, co jsi vždycky chtěl
v obležení
dvou nahých těl
strádáš

otevřená obloha nad hlavou
červené stíny zdí
co jsi sám maloval

krev, co lety zaschla
zelená žluč
vnitřnosti vyblité na stěnu
seděla jsi tam
smála ses
čemu?

prach se usadil
na starých ranách
a strach
tiše vyhnívá
do ztracena, cha!

vyzrál jsem na tebe
po letech zrání
odpadl jsem
jako hruška
shnilá vrásčitá kůže
co žrali prasata
je konec
na smetišti života

samotu střídá samota
ale někdy, někdy

nabarvíme stěny bělobou...