Zmrzle čmárám písmena,
vnímám hlasitost tichosti.
Duchové krajiny kolem mě,
jim se zpovídám, cítím je..
..svědci mé pritomnosti.

Kráčím, černý pudlík tu,
ach, no jaká strašlivost.
Mám se bát Mefistotela,
duše má v něj věřila
nebo je Faust minulost?

Rozjímám nad sebou samým,
živí mě má zvědavost.
Samotář pro lásku dýchá,
však je-li bez ní, sílí ducha,
vždyť být sám, pro něj ctnost.

Kdo má sílu nebýt stejný,
kdo to probůh dokáže?
Už nechci býti jako jiní,
jako ovce, stádo sviní,
kdo mi bude překážet?

Ach, nemám sílu ani dech
odtrhnout se, utéct ven.
Tak, když mě tedy tak moc chceš
tam, kde sílu má jen lež,..
..vem si mě, světe, tady jsem!