Sny ty nás vtáhnou
i pod závoj bílý,
hledáme slova ve skutku.
Vcházíme,
kde poprvé jsme snili
v zahradě dětství,
v zármutku.

…já po tvém boku
hladil jsem tě slovy
stokrát a jednou
směl jsem blízko být,
schoulený v dlaních
čekal,
co mi poví,
ta od níž musí nadějně vše znít.

.. slunce zapadá již za oponou,
náš zbylý věk
náhle utichl
nečechrám vlasy dávno bílou sponou
i zrcadlení
jsem navždy unikl.

Jen vypadá to,
že jsme tu jen chvíli
a někdy zase
že před tím,
už byli.

Odpoledne v utopii.