Samota přede si své střípky snění
s kousíčkem pochybností
v tichu,
jež se zhostí
nad námi
nade všemi.

K zlosti...

Tak to asi bylo,
když kraj byl plný bílé pěny
a já vyléčený
milou
zimou mojí zarputilou
v říši poblázněných.

…slýchával jsem ticho
z nastavených dlaní,
šelest stromů
a noční vání.

Ach, smutně, to mi bylo.