Vzpomínka na to
jak chodila jsem bosa po sněhu
najednou nestudí

už nepolykám horké jehly
vyprahlým hrdlem

bolavé oči mohu zavřít a slzy nechat téct
tentokrá tím správným směrem
(ne dovnitř ale ven)

Říkali mi
"výpadek proudu" ale
v žilách už zase proudí elektřina
a obzor vykvetl javorovým sirupem

už nejsem měsíční slunečnicí
a mohu tryskat

jsem vlastně vděčná
té dokonalé synchronicitě


Možná i moje záda
jednou nadechnou se
a ze svých strachů udělám si stínohry

je to posun vpřed
a tak nejde o to zapomenout
ale

odpustit.