V saténu bloudíš
jak dech noci
budíš mě,
vzýváš
probůh kdo jsi?
Cítím tě v sobě,
vnímám hlas
unikám myšlenkám,
cizích krás.

Jako květ souznění
do dlaní poskládám
své malé zatmění,
ty tiché doteky,
šeptej mi „Ano“

přichází
ráno....

…v mrazivém nádechu
oblékáš šat
a já se vplétám
do temných perutí,
utíkáš snad?
Cítím tě na rameni
srdce mé,
snad rozezní se všechny stěny.

Než jako vločka
padnu k zemi.