Jak v zrdcadle ten obraz vidím,
mladou dívku s úsměvem,
na krku perly se jí třpytí,
své lokny čechrá hřebenem.
Teď rty své si obtahuje rtěnkou,
co barvu má jak růže květ,
oči velké, nosík malý,
tvář to radost pohledět.
Oblečeny na těle mladé ženy,
šaty barvy krvavé,
na drobných uších naušnice,
dlouhé, zlaté, klimbavé.
Na nohou botky s podpadkem,
co viklá se,
do zrdcadla zasněně
tahle kráska dívá se.
Náhle hřeben odložila,
ohlédla se naposled,
přes sebe kabát přehodila,
pospíchala na zálet.
Po chodníku klapaly jí
botky s malou mašličkou,
dáma vyšla nalehko si,
v podpaží jen s taštičkou.
Když konečně došla v místo,
kam kroky její vedly ji
uslyšela hrát tam hudbu,
ale v sále lidé chyběli.
Prý na ples milý pozvat ji měl,
však on tu na ni nečeká,
odkud ale hudba hraje,
zdá se, že to zdaleka.
Šla tedy dívka za libým zvukem,
došla až do parku s fontánou,
u které seděl ten její přítel,
čekal již na ni i se svou kytarou.
Hrál krásnou píseň,
co po duši až hladila,
a hrál ji jenom pro ni,
tak moc se mu líbila.
Chvíli tam tak překvapeně stála,
až ji mladík přivolal
písní, kterou ta kytara překrásně hrála,
o tom jak ji miloval.
Něžně ji objal, políbil na rty
a po vlasech ji pohladil,
tu se dívce rozsypaly perly,
jak o ně rukou zavadil.
Utíkaly trávou
a jako rosa se v ní třpytily
a mladí nad tím mávli rukou,
vždyť proč by tu krásu ničili?

Jak v zrdcadle jejich obraz ve vodě vidím , jak je ta láska nádherná
je věrná jako vody obraz,
čistá jak rosa spadená,
chvějivá, jako lehký větřík severu,
sladká jako med od lesních včel,
lásku i já dávám, bez svolení neberu,
abys mě chtěla a i já tě chtěl.
A tak se nebojte lásky,
lidé, co ji ještě neznáte,
vždyť jen pro hněv a vrásky
své srdce nemáte.
Mozek je schopný vám říci,
co je správné a co ne,
ale pouze srdce je k vám
vždycky nejvíc upřímné.
Nebraňte se říci to z plných plic
"Mám tě rád" - vždyť to nestojí nic.