Stín strachu, beznaděje nade mnou se snáší,
krása slov, vyřčených z jeho úst, zanikla v mém utrpení,
všechno, co zdá se krásné, jednou končí,
hodina v den, den v týden a týdny v měsíce se mění.

Když opustil mne v lese zlověstném,
jako v mdlobách věčných teď žiji,
na místo srdce, dostala se temná bolesti past.

Hlas jako sám samet slyšet je vysvobození,
na smutné prázdno větší bolest dopadá,
mlha v hlavě odstoupila do pozadí,
mé tělo vzduch mořské propasti čeří.

Poslední vzpomínka před věčným zatracením, vypadá jako on,
touha pomoci mu táhne mě pryč z města nářku,
v přítomnosti jeho, mé srdce připomíná zvon,
zlaté oči hledají v mých zmínku života.

Celé jako sen, vysvobození se jeví,
ale opak pravdu čistou přináší,
cesta života snazší se zdá,
naše láska věčná všechno překoná.