Život je spletitá pouť a vyznat se v ní je někdy tvrdý oříšek. Jsou chvíle, kdy se člověku ze všeho roztočí hlava, potácí se v problémech, které se zničehonic přemnoží jak komáři v zatopené oblasti, a mnohdy to zajde tak daleko, že neví kudy kam. Nejradši by si nasadil křídla a co nejdál uletěl opustit ten kolotoč každodenních starostí a neřešitelných problémů. Takových případů je bez diskuze nespočet, zrnkem písku v rozlehlé poušti je i příběh Michaela, který by potřeboval záchrannou vestu, aby přeplaval ten nekonečný oceán. Jenomže jak na potvoru vesta je k nesehnání, Michael ztrácí sílu a z energie, kterou ještě před chvílí sršel, zbylo pouhé smítko prachu... Momentálně se potýká s problémem nesoucím název PROJEKT. Sotva dnes ráno vkročil do práce, už to zavánělo velkým průšvihem:
"Tak jak je to s tím projektem?" ozvalo se z úst statného muže jménem Sam. Jeho přísný pohled naznačil, že páteční den nebude jen tak ledajaký. "Do odpoledne bude ležet na stole za každou cenu," zazněl konečný verdikt. Vtom proletěl místností pronikavý tón mobilního telefonu a z opačného konce se ozval vyzývavý a naléhavý hlas, místy výhružný a pomstychtivý. Těžko by Michael uhodl, co se momentálně promítalo myslí jeho nadřízeného, každopádně to nemohlo být nic příznivého. Světélka v Samových očích se proměnila ve dva velké otazníky a jeho pohled okamžitě znejistěl. Prohlédl si Michaela od hlavy k patě, jejich oči se střetly sice jen na krátkou chvilku, ovšem plně dostačující k tomu, aby Michael pochopil, že ve vzduchu visí nějaká hrozba. Zdálo se, že se stalo něco nepředvídatelného, co vyvedlo Sama totálně z rovnováhy. "Musím se rychle vzdálit," pronesl poněkud nejistým rozpačitým tónem. "Pracuj na svém projektu a ať jsi s ním nejdýl do oběda hotov!" Rázem už to byl ten autoritativní šéf, na něhož byl Michael zvyklý. Naposledy pohlédl na Michaela, odebral se z místnosti a jeho kroky tiše odezněly.. "Tak jak je to s tím projektem? Do oběda ať jsi hotov," nepřetržitě znělo v Michaelových uších. Varovné věty se opakovaly jako výkřiky zakletého prince volajícího každým okamžikem o pomoc a nehodlaly ustoupit z Michaelovy mysli. Zanedlouho již jeho nervy pracovaly na plné obrátky. "Kam zmizelo tvé bojovné jádro, Michaeli? Proč se teď ocitáš v poli poražených?" Další a další otázky probleskovaly jeho hlavou. Michael byl v koncích. "K čertu s tím zapeklitým problémem," klel polohlasem a stále se oddával klamné víře, že ho snad osvítí nějaká spásná myšlenka. Znovu se ponořil do problému a od úplného začátku si přehrál celou projektovou písničku ve svém mozku. Obě jeho hemisféry byly zaměstnány na 100 %. Ovšem netrvalo dlouho a Michaelovi jako by narostla křídla, gravitace ho zrazovala a už se vznášel v oblacích. Teď již nestál pevně na zemi, ale přesto mu tak bylo lépe. Najednou byl volný jako orel a pekelně zatoužil prozkoumat terén. Žádné ultimátum mu již neztrpčovalo život, nervozita a noční můry se vytratily z jeho mysli. Přesto nehodlal mrhat časem. Porozhlédl se po svém okolí a obdivně pozoroval tu překrásnou krajinu, která se rozprostírala přímo před jeho zrakem. Kam se poděl počítačový monitor, klávesnice, myš? Kam zmizely kancelářské sponky, desky a další kancelářské vymoženosti? A proč tak najednou utichlo houkání záchranných vozů, troubení aut a zvonění mobilních telefonů? Jsou tytam. Místo toho jej vítá nádherný krajinný komplex, z jehož krásy se až tají dech. Ten, kdo odhalí roušku jeho tajemství, těžko se ubrání slzám dojetí. Čistá panenská příroda bez podvodu, lži a nenávisti. Není to dokonalé?
Rázem se stal Michael neznámým poutníkem a mohl se volně potulovat po malebné krajině. Slunce vyklouzlo z trhajících se mraků a osvěcovalo vrcholky hor, které se před ním rýsovaly a tvořily zvlněný hřeben. Zanedlouho svými paprsky zlomyslně šlehalo do Michaelových očí. Hbitá říčka mu vesele skákala vstříc. Tvořila velký oblouk uprostřed líbezné louky. Vydal se cestou, která se vinula podél této louky. Převládající květy pampelišek připomínaly žlutý koberec. Nepřestával obdivovat tu nepopsatelnou krásu. Prozraď mi, kolik kouzel ještě skrýváš?, ptal se v duchu a jeho zvědavost nabývala mamutích rozměrů. "Úžasné!" zajásal a stále ještě nepřestával vycházet z údivu. Potom jeho hlas klesl v šepot, až se úplně vytratil do ticha. Krajinou se rozhostilo tajemné ticho, tu a tam přerušované zpěvem slavíků. Ještě pár okamžiků se oddával tomuto pocitu blaženosti, který naplňoval jeho srdce. Pak ovšem zničehonic se ono pokojné ticho proměnilo v dunivý rachot motoru, rozlévající se daleko do okolí. Michael nevěřícně zavrtěl hlavou a bylo nad slunce jasné, že je nutné přistát pevně na zemi. Hlavou se mu honily strastiplné myšlenky a objevily se i obavy, že se blíží Ikarův pád. Tlukot srdce mohutně sílil a strach ho ovládal čím dál víc.
Z vozu vystoupila vysoká postava zahalená do tmavého pláště. Její kroky směřovaly do Michaelovy kanceláře. Tu znenadání zachvátil Michaela prudký úlek, který způsobil, že se stalo cosi nevídaného. Jako mávnutím kouzelného proutku únava náhle pominula. Zbaven veškerých otěží a zábran, pustil se směle do díla. Zdálo se, jako by ho políbila desátá múza. Nejprve zametla práh jeho myšlenek, systematicky je utřídila a ozářila jeho unavenou mysl. Rázem se všechno změnilo od základu. Michael pracoval na svém projektu s vervou a kvantum nápadů a myšlenek procházelo jeho myslí rychlostí větru. Teď už měl energie na rozdávání.
Náhle se rozletěly dveře a z nich se vynořila ona postava. Že by polednice?, zažertoval v duchu, ale pohled na hodinky rozhodně nevyvracel jeho tvrzení. Pravé poledne - čas oběda!, pomyslel si. Tlumený mužný hlas přerušil Michaelovo rozjímání. Po nenápadném pozdravu ošumělého pláště následovalo: "Prosím vás, kde najdu pana Sama?" Vyzáblý muž upnul zrak na Michaela, který se v tu chvíli roztřásl náhlým strachem. Vítr svištěl ve větvích, náhle však začal mohutně zesilovat. Nebe se tmělo a ozývalo se rostoucí hřmění. Michael stydlivě sklopil oči a zakoktal: "Pan Sam tu není, ale měl by se vrátit ještě dnes." Muž po něm hodil okem a posmutněle pronesl: "Tak mu prosím vyřiďte, že tu dnes byl Robert Klier, a ať se určitě ozve, číslo jsem nezměnil."
Z Michaelových úst zazněla skálopevná odpověď: "Spolehněte se!" Poté se muž rozloučil podáním pravice, rychle nasedl do auta, a než se Michael nadál, byl již se svým kabrioletem v nedohlednu.
Michael věděl, že není zbytí a musí, stůj co stůj, pokračovat v započaté práci. Každá minuta je mu teď drahá. Upínal své myšlenky už jedině na projekt, sváděl nelítostný boj s časem a přál si z něj vyjít jako vítěz. Chuť do práce rostla jako zelená tráva ostříbřená ranní rosou a utvrzovala Michaela v přesvědčení, že ještě stále žije naděje a byla by škoda ji předčasně pohřbít. Nasazené tempo se bleskurychle zvyšovalo, chvílemi až neúnosně, přesto bylo energie stále nazbyt. Všechno šlo jako po másle a to bylo pro Michaela dobrým znamením. Vroucně si přál, aby se jeho šéf na cestách ještě nějakou dobu zdržel. Jenže pak udeřil hrom. Těsně před koncem se dostavila únava a na Michaela začalo všechno doléhat. Že by se schylovalo k výbuchu Etny? "Nic takového", znělo Michaelovo odhodlání. "Žádné Waterloo, já ten projekt prostě dokončím," trval si na svém. S vypětím všech sil přenášel tok svých myšlenek na arch starého papíru. Ačkoli lapal stěží po dechu, nechtěl tento urputný boj vzdávat. Jakmile dokončil poslední větu, uvolnilo se z jeho grimas napětí a brzy nato z jeho pohledu vyšlehl plamínek naděje. Jeho oči radostně zazářily a na tváři se zrodil široký úsměv. Popsat to, co se momentálně odehrávalo v Michaelově mysli, bylo de facto nemožné. Totálně vyčerpán, příjemně překvapen, a hlavně absolutně ničemu nerozuměl.
Zanedlouho se vrátil Sam ze své tajuplné výpravy. Přátelský úsměv vyzařující z jeho tváře potvrdil, že nebude až tak zle. Přesto si vyžádal Michaelův projekt k prostudování, aby mohl ještě dnes zaujmout nějaké stanovisko.
Ten den byl pro Michaela skutečně náročný. Zvláště začátek. Jakmile si na něj vzpomene, naskočí mu husí kůže. Nakonec ale zabojoval a teď mohl být na sebe pyšný. Šéfova pochvalná slova ho hřála na srdci. Moc si tě vážím a odměna tě určitě nemine - koho by to netěšilo? Rozradostněn tiše odkráčel domů.
A teď už jenom a pouze relax! Nic víc a nic míň. Nechci už na nic z toho myslet. Z mysli mu vytanula silueta orla. Okamžitě si vzpomněl na svůj dopolední úlet a neubránil se hlasitému smíchu. Jo, občas se vyplatí uletět si na chvíli do neznáma, smál se na plné kolo. A nejlépe za nepřítomnosti šéfa!