„Co chystá Zeman?“ halekal muž s neholenou tváří a červenou kšiltovkou s nápisem
MF Dnes před vchodem do metra, mávaje přitom svazkem zmíněného denního tisku,
načež ještě vykřikl cosi o televizním programu a příloze, než se mi ztratil z doslechu.
Bylo to v den, kdy už bylo známo jméno nového, lidem přímo zvoleného pána Hradu.
Nemám rád volby, nemám rád ani politiku, ne že bych snad nějak snižoval její
dalekosáhlý význam, jen je to něco, co mne nudí, nebaví, vůči čemu mám averzi a
do čeho, ač bych rád, možná díky nedostatku vlastního zájmu, nevidím.
Něco málo však vím, a to málo mi většinou stačí k vytvoření určitého přesvědčení.
Díky tomu málu se však často nechám strhnout tuctovými názory.
Dnes se cítím poněkud trapně při vzpomínce, jak jsem tenkrát, když zesnul
exprezident Václav Havel, na okno přilepil jeho fotografii, vystřiženou z jakýchsi
novin, které, pokud se kdy doma nějakou náhodou objeví, míří nepokrytě do sběru.
Po dni, stráveném v shlížení různých dokumentů o zmíněné osobnosti jsem si
s jakýmsi smutkem, blbou náladou uvědomil, že o tom člověku vím jen to málo,
co mne učili ve škole, co jsem si porůznu přečetl, shlédl a poslechl, vím, že byl
scénárista a dramatik, leč nečetl jsem žádnou z jeho knih a neviděl žádnou divadelní
hru, vím, že jako poslední československý, později první český prezident stanul
v čele demokratického státního zřízení, vím o něm dost a více, a přece nepříliš
mnoho.
Toho člověka jsem v životě nepotkal, přesto jsem ten papír na okno nalepil, z úcty
k osobnosti a svobodě.
Nyní nastal čas přímé volby nového prezidenta. Češi, jindy tak zapálení do nečinnosti
a bezprostřední kritiky vlády, náhle zpozorněli, a hledali mezi kandidáty svou
vysněnou hlavu státu. Osobností se sešlo mnoho, a já marně hledal někoho, kdo by
mi sedl, kdo by se mi zdál skutečně někým, ke komu jsem ochoten vzhlížet se ctí, a
měrou jisté vlastenecké hrdosti na svou zemi, kterou stále oplývám a v srdci nosím.
Žel bohu jsem nikoho takového nenacházel. Nejvyšší sympatie si u mne přes to
nakonec našel, jako u většiny mladých, pan Schwarzenberg.
Lidé kolem po celou dobu nemluvili pomalu o ničem jiném než o volbách, vystavovali
na odiv placky a trička, protěžovali, diskutovali, nadávali, posléze i žertovali a smáli
se, někdy hořce, někdy s potěšením.
Zpětně jsem si to celé v hlavě srovnával, přehrával a hodnotil, zatímco pod nohama
mi ubíhaly pásy dlažebních kostek. Po výsledku posledního kola a událostí s tím
spojených na mne padl pocit určité bezmoci a smutku, chvílemi jsem se trošku
podivoval nad tím, jak to celé prožívám.
To já zkrátka takhle mám, když se kolem něčeho velkého lidé chovají podle a lžou,
klamou a podvádí, jen aby dosáhli kýženého úspěchu. Pokud jste alespoň trochu
sledovali celý průběh, víte, o čem mluvím.
Nehledě na tyto věci a kariéru dvou kandidátů, tedy páně Zemana a
Schwarzenberga, mi stačilo se zaposlouchat do projevu těchto „finalistů“ nové
soutěže o hlavu státu. Prostá slušnost. upřímnost, přímost a rozumnost knížecí se
naprosto vylučovala s arogancí, urážkami, napadáním, prudkým buranstvím a „horce
kašovitým“ obcházením jádra věci, převracením faktů a čirého lidového populismu
Miloše Zemana. Co na tom, že onen šlechtic tu nežil, za což mohl režim. Vždyť se
tu narodil, česky se učil odmala, a když se vrátil, získal zpět leckde zdevastovaný
rodinný majetek, který zvelebil do krásy.
Co na tom, že šišlá? Nezáleží na tom, jak člověk mluví, nýbrž na tom, co vyřkne. O
převzatém a hrubě zneužitém výroku dosluhujícího prezidenta, že pravda a láska
zvítězila nad lží a nenávistí, si myslím své. Národ si zvolil, koho chtěl. Jak bylo
citováno; „Vývoj jde doleva.“ Dost možná pozpátku k totalitě. Ano, nezažil jsem ji, a
víte co? Ani nechci…
Je mi líto. Tím víc, že jsem nemohl do urny vhodit hlas. Proč se tomu vlastně říká
urna? Zvláštní hříčka. Házet hlas se jménem kandidáta do urny…
Inu, panu Zemanovi nevěřím a stydím se za něj. Chtěl bych doufat, že se mýlím a
překvapí mne, ale bojím se, že ne. Člověk, který ve mne vzbuzuje tolik negativních
pocitů, zkrátka nemůže být, ač by to dle vlastních slov chtěl, prezidentem všech, ne
všechny ryby se totiž na hozenou, lákavou, leč zrádnou udici chytnou.