Má láska je ve větvích holých stromů

krajkovaným jíním v šupinách kůry splývá na zem

s něčím modrým nad hlavou

vypůjčila si tep

.

tep

.

.

tep

.

.

.

Tepané teplo tlesklo po líci

krůpěj mrazu praskla

ledovou vteřinu obtiskla do tváře

trhavému vypravěči

A pak přišlo jaro

jako metafora prohnalo se s větrem v zorném poli

s klasy vztyčenými od loňského podzimu

tak prázdnými jako vše v dobrém

i ve zlém

jako ozvěna

dokud nás smrt nerozdělí