Mezi holubími pírky, kde roční období se nemění,
kde stromy neodkvétají, ptáci pějí píseň první i poslední,
tam, kde tóny nepřestávají znít a smích měří se nekonečnem,
tam, kde lidé neumírají a odkud neutečem,
náhoda tam nehraje roli, však štěstí, kam se podíváš,
žádná údolí ani hory, jen řeka, kterou protékáš,
tam, kde nejsi sám, i když pro sebe si povídáš,
tam, kde zpěvu ptáků a šumění lesa nasloucháš,
tam, kde žiješ i Ty, ba dokonce jsi královnou
a na koberci slibů a citů i já ležím tobě u nohou,
mluvit jinak než ve verších zde neumím,
i když ne vždy tomu co říkám rozumím…
na tak krásném místě se naposledy rozloučím,
už slepý a nic neslyšící se schovám do louží,
a usnu navěky,
do koryta vzpomínek, ale už bez řeky