„Nasadil jsem si růžové brýle,
které svět růžovějším nečiní
pochopil jsem učení
starších, moudrých, podivných“.
„Mandle hořkosti, kabát šlechetnosti
vymřelé lásky mě objímají
chcíplé myšlenky mě chápou -
neúspěch mě tvaruje“.
Vyšel jsi ven po dlouhém rozjímání a křičení do ticha.
Koukáš na hodinky, zrovna je okolo půl páté.
Já procházím okolo tebe a pohled zamiřuji na tvůj čas.
„Nastavím ho na půl sedmé“. Řekl jsem rozhodně v tvé hlavě.
„Už delší čas mam prazvláštní slyšiny“. Odpověděl jsi mi zpět.
Já se zasmál.
Jdeš tobě známou ulicí, jen jednou jsi tu potkal svého známého.
Socha s otevřou pusou.
Otázal ses: už mi nemáš co říct?
Dnes máš chuť navštívit své nejbližší – nebyl si u nich přes rok.
Nemáš nic důležitého na práci - celou věčnost.
Klepal jsi a dovolával
Slyšel jsi šramot ale…
Vylezl soused a poslal tě pryč -
už prý nemáš rodinu.
Vytěsněná situace ti přišla na vědomí
nezapomněl jsi.
Odešel jsi z místa svého dětství
nechal si za sebou své vzpomínky.
Ale několik vsunul do kapsy.
Už po několikáté ti proběhlo hlavou, že
nejsi šťastný na tomto světě.
Nemáš tu své místo.
Chceš se vrátit zpět.
„Nevěřil si mi“.
„Omlouvám se Thanate“.
„Pozoroval jsem tě celý život, byl jsi dobrý učeň. Máš mé uznání. Častokrát jsem ti napovídal a vkládal do hlavy otázky a odpovědi“.
„Proč jsi mi nikdy neřekl, jaký mam úděl na tomto světě?“
„Lidský druh se nesmí dozvědět nač tu je!“
„Jak to?“
„Neměl bych čas si odpočinout…“
Růžové brýle pomohly tvému neuvědomění,
že jsi vše už jednou prožil.
Neznal jsi mě ale cítil mě všude,
já jsem ten kdo ti dal možnost
napravit své chyby.
Lidský tvor je poučen,
jen na konci, když už nejde nic vrátit.
Pakliže bys to chtěl ještě jednou zkusit –
už mě nepros.