Nebe nade mnou má barvu šedi,
studený vichr proniká do plic,
lidi, co potkávám, jsou jaksi bledí,
zimu teď vnímám o něco víc.

Zachumlán do pláště, chvatnými kroky,
pospíchám k naději, kterou teď mám,
jsem úplně prázdný dva poslední roky,
smutek je přítel, dobře ho znám.

Vdechuji drobné sněhové vločky,
cítím je na tváři, lehounce šimrají,
chytám je do dlaní, jak bílé broučky,
od mého tepla pomalu roztají.

Poznal jsem bolest, která mne ničí,
nelze jí uniknout, nelze se bránit,
je jako had, co výhružně syčí,
musím se před ní zoufale chránit.

Už nejsem bezbranný, už nejsem sám,
našel jsem naději, budeme spolu,
oddám se toužebně citovým hrám,
chci ji mít u svého stolu...