Na zahradě růže rostla,
ze všech růží nejkrásnější,
na trnech svých byla ostrá,
trny byla nejzrádnější.

Jednoho dne ji slunce vzali,
začalo se jí to líbit,
však její život jí sebrali,
svět začal se jí nelíbit.

Možná se snad líbit nesměl,
Svět, který dříve znala.
To bylo, co nechtěla přesně
bez boje se však vzdala.

Ostatní růže z jejího keře,
pomoci se jí snažily.
Ona se však bála zvěře,
že prý moc již toho zažily.

Přišla růže o své trny,
ztratila svou svobodu,
ke stonku jí dali drny
a nedávali jí vodu.

Tak dusila se růže krásná
a svět její zanikal,
pak přišla idea spásná.
Nápad, který vynikal.

Přišel za ní ze zahrady
ať se mu vrátí zpět.
Řekl jí své moudré rady
chtěl ať s ním jde hned.

I zalekla se jeho rad
věděla, že upřímné byly.
Věděla, že jí má rád
obavy však i přesto zbyly.

Obavy a nedůvěra
růži mysl zastřely,
ona se teď sama celá
ukrývá do zástěry.

Chce věřit, že se to zlepší,
že svit slunce se vrátí jí,
bohužel se nic nelepší
ji už ani nezalijí.

A tak růže stále chřadne
oni ji dál ničí,
jak se zdá tak strach vládne
i když rozum křičí.