Všichni, co okolo mě kráčí,
mají stíny velké, silné.
Já do zrcadla nedívám se radši,
ti kolem mají o mně informace mylné,
důležité je však, že mám velkou duši,
to mi stačí,
i když oči mé jen pláčí.
Najednou světla záře,
vidím světa kraj,
představuji si všechny ty veselé tváře,
otevírá se přede mnou nebeský ráj.
Klepání na nebeskou bránu,
dveře otevřeny, však dostal jsem ránu,
teď padám do spárů pekelných,
ti nahoře spáchali křivdu mojí duši,
ni neví, že v hrudi mé stejné srdce jako jejich buší.
Letím dlouho, vítr uši mé časem ohluší.
Můj malý stín již žízeň zmámila.
Má ústa zastřená prachem dlouho se nemyla.
Jsem jiný, má mysl nevěřila,
pouze mou hodnou duši střežila.
Proč? Proč mám tak malý stín?
Budu-li bědovat,
vytloukám klínem klín,
je pro mě těžké se nade mnou smilovat.
Již vidím, jak ohně pekelné hoří,
náhle oblak kouře kolem mě se tvoří,
dopad je tvrdý, jen kosti se lámou,
mně to však nepoloží.
Pohled můj do černa se noří,
když víčka již nemohou,
jedno druhému se polibkem dvoří.
Když po věčnosti mě proberou,
mráz po zádech mi přejede, když do davu pohlédnu,
mé oči nevěří, že na vidle mě neberou,
jejich řečem nerozumím,
hledím do duší bratům svým.
Pekelný vládce mluví na mě sladce,
mou duši ze země zvedá hladce,
znám ho již tisíc let,
i když vidím ho jen krátce,
není jako oni zrádce.
Všichni zde mají jen malý stín,
ti nahoře by za ně nedali ani trochu slin,
všichni mě milují a já miluji je,
nyní mě čeká štěstí,
díky Bože,
za smrt plnou naděje.