Na frontě při slunce západu,
před sebou mám rudou armádu.
Když pohledím jim do očí,
plné krve jsou,
jak všude se plahočí.
Ramena statná má vysoká postava,
než se otočí,
kulkou je z ní válečná potrava,
válka životy bere, nedává,
pouze silnějšímu moc do rukou předává.
Nebezpečí v zemi číhá,
již noha od drnu se zdvíhá,
tělo mrtvé vzduchem letí,
mina dělá z vojáků jen smetí.
Strach se do zákopů vkrádá,
další vdova doma po svém muži strádá.
Kulomet pálí kulek na tisíc,
mrtvých je však milion, ne-li víc.
Hroby posetá země kvílí,
každý hrob čeká na chvíli,
kdy k moci příjde někdo milý,
aby další hroby nepřibyly.
Výpravy za smrtí na cizí státy,
kterých jsou dnes a zítra stovky,
ztrácí se v západu slunce,
když hnaným na smrt rakety ustřelí hnáty.
Každý život,
který padne jako cena za svobodu,
má spoustu výhod,
ale ne pro občanskou pohodu.
Jak taje ledovec,
tak zvětšuje se odpor k válce ve mně,
mocnosti jsou jak nenasytný krkavec,
když krákáním zasévá ďáblovo sémě.
Vznešeně bloudící duše žoldáků,
klidu nenachází,
skončili na keřích bodláků,
trny černých růží již jejich kůží prochází.
"Na viděnou, válko!"
již zvedám hlas,
zítra při slunce východu,
na bojišti sejdem se zas!