U zpovědi klečí pln hněvu,
kůži popraskanou z nervů skrýval,
tělo plné hříšných červů,
vlasy strachy snad si vyrval.
Zrazen vírou v hádce,
se svou vlastní duší zrádce,
již mrtev asi jeho rádce,
tak prosí: "Odpusť!" krátce.
Vzpomínky krásné bolest neutlumí,
stejně jako jarní listí šumí,
Bůh neodpustí, nerozumí,
oči sklesle k zemi čumí.
Ze tmy vyděšen křikem dravce,
jenž střelen v hruď nad hlavou mu krouží hladce.
Tak, kleče, říká: "amen",
však netuše, že líbá svůj náhrobní kámen.
Čeká roky, století,
v hlavě hnusné prokletí,
to, jež způsobil si sám,
lítost svou směřuje ke hvězdám.
Čeká na vysvobození,
ke kterému jiné cesty není,
jen prosit o odpuštění,
Bůh ho trestá, neodmění.
Dravec probudil zrádce ze sna,
ten zřel světlo, jež dosud nezná.
Záře plná odpuštění
celý jeho život mění,
z útrapy a ze zkroucení,
k radosti a okouzlení.
Podruhé snad neudělá stejnou chybu,
teď přísahal víru svému slibu.
Moudrý dravec zraněn býval,
muž radostí neoplýval.
Bůh vyslyšel ho,
on nedožil se svého konce,
již šťastný jest a ne zrádce,
již neklečí v té pohřební kobce.