V úsvitu soumrak slunce zakrývá,
strom zahalen v sníh, ni list nevyčnívá.
To slunce s temnou řekou splývá,
o té řece němé děvče zpívá.
Kdyby tak ta voda byla živá,
třebas slunci pomůže.
Však led tu živou vodu skrývá,
dívčina nic nezmůže.
Bílými slzami bledá tvář oplývá,
již na slunce se nepodívá.
Slepá, když do tmy vkročí,
slyšíc zvuky, neuskočí.
Za úplňku do prázdnoty mizívá,
tajemné ticho se krajem rozlívá.
Slepá, hluchá, němá, již omdlívá,
čekajíc na živou vodu,
již led pokrývá.
Její mysl bolestivá,
na tváře jí kreslí to, co jí jen zbývá,
do temna se dívá...
Je ta voda živá?

V nejistotě to děvče přežívá,
ve stínu ticha bloudívá,
za ní jako stín již kráčí
hrůza plíživá,
ta, jež ďáblu sloužívá,
kalich krve dolívá.
Kalich přetek, tak to bývá,
trocha krve led polívá,
led již praská, tu kus vyčnívá.
Děvče trochu vody odlívá,
své tělo křehké odkrývá,
pak se opatrně omývá,
jen o vlas děvče přežívá,
již půlnoc kostel odbívá.
Nyní sny tak špatné nemívá,
když každé ráno na řeku se z okna podívá.