Probouzím se
svět se otvírá
paprsky sluneční šimrají mě na čele.
Už je znovu ráno
nechce se mi z postele.

Lednice zeje prázdnotou
můj hlad nepočká
opět končím na kávě a míchaných vajíčkách.

Víčka pořád slepená
už mě stíhá Nestih
chtěla jsem si dopít káv
prečíst básní stohy
čas mě chytá za pačesy
radši spěchám do školy.

Sedím v lavici
sypajíc na hlavu si popel
marně žádám o pochopení
už mi ryjou do žákovský slova ,příchod pozdní´

Celý den jen čekám
až přijde spásy znamení
jednoduše řečeno - až zazvoní na hodinu poslední.

Kterak smím již ,,nicnedělat"
vymýšlím tyto verše
avšak nemohu se zdržovat
musím dojít se psem.

Slunce kutálí se za obzor
vidět skoro není
kytara se válí v koutě
školní sešit nedotčený.

Usínám s tužkou sevřenou v dlani
můj polštář skicák nahrazuje
lampy pouliční zhasínají
má únava už překypuje.
Toužím dopsat novou sloku
o tom, co včil mohlo by se stát
ale tím spíš nechávám si o ní zdát.

Je to jen koloběh.
Koloběh mých každodenních hříchů.
Takhle to chodí každý den stále dokola.
A co my, časem utlačení, s tím zmůžeme?

Kde nalezneme útěchu?