„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, dnešním dnem
my
všechny předženem!“
Po ulici plné bláta
malý bosý klučík chvátá,
vedle máma se sestřičkou
– dobíhá je táta.
Ten, ač chudý, otrhaný
není sluha či poddaný!
- daleko má k otroku,
Hrdě kráčí po té cestě,
kokardu má ná své vestě
- vzešly časy pokroku
Rázně svírá píku v ruce,
ten hrdina Revoluce
a zpívá si do kroku:
„Jednadvacátý leden
roku devadesát tři
jakýs Kapet jeden
dostal dal jaksepatří.
Poslední tyran ten,
co král Ludvík byl zván,
on, uprchlík z Varennes
je gilotinován,“
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, tenhle pán
je
gilotinován!“
A zas, táta, jak to bývá
celou Paříž rozezpívá:
„On k svému národu
se jako cizí choval
- na naši svobodu
on útok připravoval!
Obrátil se k nám zády
ten všech despotů šéf
- na královniny rady
chtěl dát prolévat krev!“
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, jak zlý lev,
chtěl
dát prolévat krev!“
A zas, táta, jak to bývá
celou Paříž rozezpívá:
„On hrdinou se stal
pro slepý fanatismus
- on přec podporoval
krvavý katechismus!
Dal svést se erbem v klidu
ten bezectný král
i když našemu lidu
věrnost přísahal.“
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, on nám lhal
když
věrnost přísahal!“
A zas, táta, jak to bývá
celou Paříž rozezpívá:
„Šlechťouni nadutí
ho chtěli v hrsti míti
jak z nebes spadnutí
ti kněží vzdorovití
- chtěli, aby nás hnal
jen z bláta do louží.
Však když je poslouchal
Tak trest svůj zaslouží!“
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, do louží
tak
trest svůj zaslouží!“
Dorazili na náměstí,
celé davem zaplněné,
- přihnali se právě včas!
Našli místo – měli štěstí,
schody byly uvolněné
- a už! Slyší bubnů hlas!
Uprostřed náměstí stojí
pódium a na něm věc,
strmě tyčící se vzhůru,
které nesmírně se bojí
každý zrádce, zločinec.
„Proč král neprošel tu tůru
od vězení po svých táto?
Proč se veze v kočáře?“
ptá se kluk a táta na to:
„Počkej, synku, ono se to
srovná – a když Madamme Veto
půjde tam – tak na káře!“
„Táto, sleduj faráře!“
„Už je to tu, vida, vida,
Ludvíček se vyzpovídá
a podívej, vedle, synku,
tam, kde stojí gilotina,
garda, poslanci - a kat!
Neskrývej se za maminku!
Ten, koho netíží vina
- ten se nemá čeho bát!"
„Já nemám strach!“ dušuje se
kluk a vystrkuje bradu
„A just půjdu ještě blíž!“
Král se k popravšti nese,
syn rodiče nechal vzadu:
„Počkej, táto, uvidíš!“
Prodral se až k předním „místům“,
neviděl však přes dvě dámy,
tak zamířil ke gardistům.
„Bonjour, občané, dovolte,
můžu se tu dívat s vámi?“
„I ty jeden kakraholte!“
řek´ velitel pluku:
„Hleď, vlez támhle na lucernu,
nepleť se tu, kluku,“
Ó, panečku, to je výška!
Vidí všechno – také slyší!
Tam je kat, tam kněz, tam král!
Nedutá, je jako myška
Náhle se pak i dav ztiší:
starosta si brýle vzal:
čte se znění znění zákona.
A poté hřmotně se po celém náměstí
rozléhá hlas kata Sansona:
„Občane Kapete, ruce za záda!“
„Ach, ne, to snad není nutné!“
„Jó, a prchnete!“ –
„Co vás napadá?
Copak mám, ubohý, na vybranou?“
upřel naň Ludvík oči smutné.
„Dost řečí!“ dí Sanson, „Kabát stranou!
Na desku račte se uvelebit.
Přivázat, sklopit – a hlavu dát do desky!
Ale tož! Důstojně! Ne se šklebit!
Jinak vám ve tváří ten výraz nehezký
zůstane po smrti - “
„Sansone, hej!
Co Osud stanovil, vykonej!“
Klička hrůzně zaskřípěla,
shůry majestátně sjela
čepel hladká, ostrá, rychlá
- padla hlava tyrana.
Aristokracie vzdychla.
A svět zvolal: „Propána!“
Malý klučík na lucerně
vytrval, však – přec se bál!
Být tak blízko popravy!
Dolů sjel, k mámě se hnal
- a teď o všem velmi věrně
a podrobně vypráví.
Z koše vyndali tu hlavu
- hle, ukazují ji davu.
Monarchové oči valí,
- Brunšvik, ten je „z toho marod“ -
a Francouzi, velcí, malí
jásají: „Ať žije národ!“
Monarchové oči valí,
- Rakušanka hořce vzlyká –
a Francouzi, velcí malí
dí: „Ať žije Republika!“
A náš občan? Jak to bývá,
celou Paříž rozezpívá:
„Hej, korunovaní
i vy, jejich sluhové!
Už nejsme poddaní,
máme zřízení nové!
Vztek s vámi zlostně třese
že král je bez hlavy,
však neodvážíte se
ni žbleptnout - c´est la vie!“
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
přiťuknem, na zdraví
jó,
voilá, c´est la vie!“
A zas, táta, jak to bývá
celou Paříž rozezpívá:
„On mohl šťasten být
jen jako vládce země.
Ó, jak by mohl žít
když už by svou moc neměl,
když hlavu měl jen aby
tam
znak králů byl dán?
Je pryč - bez něj tak slabý,
byl gilotinován!“
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, tenhle pán
byl
gilotinován!“
A zas, táta, jak to bývá
celou Paříž rozezpívá:
Příbuzní, ve víře,
že nás tím poškozují,
prý na nás, kacíře,
do Říma požalují!
Papež vyvalí očka,
nás z církve vyčlení
a tyran Louis se jistě dočká
svatořečení!
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, kdo cení
to
svatořečení!“
A zas, táta, jak to bývá
celou Paříž rozezpívá:
„Ať jméno krále je
z paměti vymazáno
- lid dál si nepřeje
mít všechno shůry dáno!
Čapka rudá, píka,
v nás hrdost probouzí!
Ať žije Republika
si přejí Francouzi!“
Synek vedle poskakuje
a poťouchle přizvukuje:
„Hej, občané slyšte, slyšte,
za uši si to zapište:
tralala, tralala
aby věky trvala
si
přejí Francouzi!“
A náš vzorný občan svou manželku líbá,
ta zas spící dcerku v náručí kolíbá.
Vedle synek kráčí, hrdě svírá píku,
tralala,
všichni svorně bránit ráčí
svoji Republiku.