Ticho. Samota. Jsou slyšet jen zvuky zvenčí. Ale ty nevnímá. Myslí na to, co bylo a co je. Z toho, co bude, má trochu strach. Dolíhá na ni smutná nálada. Potřebuje se z tý depky nějak dostat. Vzpomíná na začátek všeho. Toho, co do určitý míry obrátilo její život. Bylo to všechno moc krásný. Ani jeden nechtěl, aby to skončilo. Ze vzpomínání ji vytrhne slza, která sjede po její smutný tváři. Přestane se zabývat minulostí. Potřebuje se nějak dostat z přítomnosti. Má pocit, že ji nikdo nechápe. Lidi jenom radí. Všichni jí říkají, aby zapomněla. Ale pro ni je to těžký. Nemůže zapomenout. Ty proklatý city jí pořád říkají ne. Nechápe sama sebe. Přitom je ráda, že nezapomene. Ale teď... Chtěla by něco udělat. Pokusit se všechno vrátit. Jenže se bojí. Bojí se toho, co řekne, co udělá. Bojí se i jeho reakcí a jeho slov. Bojí se, že jí řekne něco, co bude opakem těch všech vět. Vět, ve kterých na ni pořád myslí. A který ona sama viděla a četla. Myšlenky zběsile pobíhají v hlavě. Přemýšlí. Nad tím, co mu napsat, až se k tomu jednou odhodlá. Přitom sama moc dobře ví, že to neudělá. Zná se moc dobře. Brání jí v tom strach. A za to je i na sebe naštvaná. Vyčítá si svoji zbabělost. Sama sebe se ptá, proč za ním nejde, když ho vidí. Proč s ním nezkusí prohodit pár slov? Strach. Ale proč ten obludnej strach nepřekoná? Odpověď na tuhle otázku už nezná. Radši se trápí. Lepší trápit sama sebe než někoho, kdo si to nezaslouží. Ví, že kdyby byla s někým jiným, její myšlenky by pořád lítaly jinam. Do minulosti. Do doby, kdy jí bylo nejkrásněji v celým životě. Snad i proto se bojí bejt s někým jiným. Teď by chtěla na chvilku přestat myslet. Kytičky zelený. A bejt v pohodě. Ale i tohle musí jednou skončit. Jako končí všechno. Teď už není nic tak, jak vypadalo. Další slova. Plno slov. Slova, který bodají jako ostrej nůž. Ubližujou. A ona... Cítí v sobě jen prázdno. Bílou prázdnotu. Zdá se nepřekonatelná a rozlehlá jako ten největší oceán. Je si jistá, že teď už nemá cenu bojovat o něco, co se vytratilo. Co s posledníma slovama odlítlo jako ptáci do teplých krajů. Je to pryč. Možná se to všechno někdy vrátí. Ale jaká je naděje? Nejspíš minimální. Přesto někde, až v tý nejzapadlejší části svý bolavý duše, pořád doufá. Naděje umírá poslední. Tak nějak se to říká. Ta naděje jí zůstane hodně dlouho. Všechno se může změnit v životě. Má jen jedno přání. Aby jí tenhle konec přinesl něco novýho. Přeje si štěstí, trochu lásky. A taky...
Přála bych si, aby někdo prolomil tohle ticho...