Stála tam, na okraji střechy, hleděla do prázdnoty pod sebou. New York, běžně tak hlučný, byl v této výšce sotva slyšet. Lidé a auta byli tak malí a vše se zdálo jako sen. Pomíjivé, klamné, nereálné. Sledovala to hemžení pod sebou, ale ve skutečnosti ho neviděla. Vrátila se o několik let zpět, do časů, kdy se vše zdálo z dětské perspektivy jednoduché, krásné, správné.
Ale ona už není dítě. A pokud ještě do nedávna byla, souhra okolností ji přiměla vystřízlivět, tvrdě spadnout nohama zpět na zem. Vítr jí jemně hučel v uších, pohrával si s jejími černými šaty – pohřebními šaty. Dnes pochovala svou rodinu – bratra, matku i otce… Lidé jí vyjadřovali svou soustrast a ona poslušně kývala a děkovala, za celou dobu však neuronila jedinou slzu – všechny je vyčerpala v uplynulém týdnu, který splynul v rozmazanou šmouhu.
Teď už neměla nikoho – prarodiče zemřeli již před nějakou dobou a tak, ve svých osmnácti letech, zůstala sama. Neměla nikoho, kdo by jí řekl, že všechno zase bude v pořádku, že potřebuje jen čas. Každý by měl mít někoho, kdo by mu poskytl tuto utišující lež, ne? Jenže ona nebyla každý. A tohle nebyl svět, který by byl fér.
Taky to nebyl svět, ve kterém by si přála žít bez svých milovaných. Věděla, co má udělat. Už už se chystala udělat krok, ale náhle si to rozmyslela. Skoro zapomněla na poslední věc, kterou musí udělat. Vytáhla z kapsy telefon, vytočila známé číslo a čekala.
„Ano?“ ozvalo se naléhavě hned po druhém zvonění a ona se usmála. Ten hlas. Tak sametový, teplý, něžný jako to nejjemnější pohlazení. Na moment zadržela dech a pak konečně promluvila. „To jsem já,“ řekla tiše a slyšela překvapený nádech. „Poslyš,“ snažil se honem najít slova. „Slyšel jsem, co se stalo a chystal jsem se ti zavolat, ale…“ nechal slova vyznít do ztracena, uvědomujíc si jejich bezvýznamnost.
„To je jedno,“ řekla starému příteli, který jí nechtěně zlomil srdce, když z čista jasna odjel se svou přítelkyní, o které se před tím nikdy nezmínil, do Amsterodamu. Tisíce kilometrů od ní. Chtěla mu to říct už tenkrát, ale bylo pozdě. Byl šťastný se svou novou partnerkou a ona mu to nechtěla komplikovat.
„Milovala jsem tě, víš,“ přiznala se konečně a slyšela jeho ostrý nádech. „Chtěla jsem ti to říct už tenkrát, ale nějak se to všechno pokazilo…“ Dál pokračovala bez přestávky, tentokrát naléhavěji. „Nesmíš si to dávat za vinu, rozumíš? Nesmíš,“ rozkazovala mu důrazně. „Co?“ ptal se, nechápajíc. Dokázala si představit, tu malou vrásku mezi jeho obočím, která se mu objevovala vždy, když se zmateně mračil. Vypadal tak roztomile. „Všechno…“ odvětila polohlasem a spustila ruku s telefonem k tělu.
Setřela si jedinou slzu, která jí stékala po tváři. Nezřetelně slyšela Shawnův hlas, ale neobtěžovala se dát si telefon zpět k uchu. Nic, co by jí mohl říct, nezmění její rozhodnutí. Měl teď svůj život, který jistě bude žít za ně za oba. Bude mít kupu dětí a partnerku, pro kterou udělá první poslední. Na ni zapomene. Bude to, jako by nikdy neexistovala.
Naposledy se zhluboka nadechla a s mírným úsměvem zašeptala: „Už jdu, mami.“ Udělala krok, cítíc jak se její tělo odpoutává od pevné podložky a odevzdaně padala do propasti pod sebou. Země se rychle blížila a vítr, ten věrný společník, jí vískal ve vlasech. Je konec, problesklo jí hlavou vteřinu před tím, než dopadla na chodník. Konec