Ve snaze dosíci pokoje svého
spěchal jsem po cestě mezi poli
tajemná nádhera světa ponocného
prostřená kam jen jsem pohlédnul koli.

Půlnoc se skláněla nade mnou
objímajíc mě hvězdnou tmou.
Protože byla překrásná
svůj strach jsem nechal za sebou.

Půlnoci zrádná
půlnoci zlá
mou duši jsi vylákala
k čistému jemnocitu,
k lásce bláhové.
Svým nitrem z antracitu
začernila jsi i to mé.

Ve snaze naleznout pokoje svého
spěchal jsem k ránu a vesnici jíž znám
do další noci je času přehojného
před další nocí své srdce uschovám.