Po cestě rovnou z města,
jede rytíř na bílém koni.
Jede svižně, ani klus ani cval,
o kameny podkovy zvoní.

Jede rytíř v lesklé zbroji,
za krásnou pannou,
jede lesem, řekou brodí,
za hvězdou svou jasnou.

Jede rytíř, letí lesem,
na křídlech touhy.
nevnímá, přitom vesel,
kdo číhá mezi stromy.

Jede rytíř, jede sám,
loupežník je lesa pán.
Člověk křivý, má černou duši,
číhá v houští a v ruce kuši.

Jede rytíř temným hvozdem,
bez vnímání svého okolí,
spěchá za svým skvostem,
když na prsou ho zabolí.

Pro ty její oci, pro ně,
klesá rytíř z koně.
S ránou do prachu cesty,
zaslepen vjel do neštěstí.

Marně panna čeká, kdo přijede si pro ni,
marně čeká prince na bílém koni.
Kdyby na něj v psaní nespěchala,
v okně by neseděla a neplakala.