, 29. 11. 2012, Povídky
Řekl jsi vše, skoro, neb sám sebe děsíš představou vyzvracet svůj život před sebe na stůl, vždyť tobě samotnýmu zapáchá. Vstaneš aby sis večer lehnul, a lehneš si, abys nevěděl, proč ráno vstáváš. Má to smysl, bejt taková černá duše? A to ani nebereš sociální dávky, ba naopak, seš možná i docela produktivní, někdy, když se zrovna nedloubeš v nose a nevymejšlíš, kam to cvrnknout, protože v tý bídě, co se ti honí hlavou, je ta kulička docela požehnáním, něco hmatatelnýho. Můžeš si s ní hrát (i s jinejma věcma, ale jejich trvanlivost je v tomhle ohledu dost nejistá), můžeš dolovat vlastní duši a ptát se, kam tohle vede. Do pekla, jasně, není přece normální dloubat se v nose když ti hlavou lítá... skoro kulka. Hoříš, ale jen tak trochu, abys to mohl vždycky ještě uhasit, srabe. Jinak bys znal odpověď, žádný, že si to necháš projít hlavou.
Ta palačinka nebyla úplně zlá, skvěle mi zalepila tu dvacetiminutovou díru přemejšlení, když se soustředím spíš na vidličku, než na cokoliv jinýho. Jím sice rukama, ale ta souvislost se nemění.
A co ty? Seděl jsi tam a koukal na mě, chvíli pohrdavě, chvíli lítostivě a asi ti to nebylo jedno. Zase jsi zaplatil. Připadám si jak školák, co mu nosej svačinu do školy, když si ji zapomene doma, jako kdyby měl za ten půlden bez jídla zajít. Přitom má stejně nakradený drobný, co se ti válej v autě a kupuje si za ně sladkosti... jako já, akorát za ně kupuju chlast...
Kam ten rozhovor vlastně vede? Nikam, ale někdy všechny věci nemusej mít tak úplně smysl, nebo ho nemají hned. Ale jako sedá korunka ke korunce, až je z toho láhev vína, je třeba každý společný slovo blíž a blíž naší bárce, co se potopila, a ze který jsme zatím moc vody nevylili... tak se dál budu snažit dát každou druhou kačku na kyblík, a tu první na víno...