V hlavě temno, oči rudé,
to pláč jim dodal barvu nevábnou,
co dál, jak to všechno bude,
najdou mě zítra někde bezvládnou?

Myšlenky v hlavě jak netopýři se točí,
dobré podmínky v mém mozku mají,
všude stín a mraky, kam se jenom otočí,
je vůbec možné, že klid už mi dají?

Co dělat, když v mém nitru usídlili se netvoři?
Vyříznout ten nádor zhoubný postačí?
Však co když se opět vynoří
z hloubi mé duše další a jinačí?

Těžkou hlavu podpírám,
co v ní mám, to nevyndám,
ač vesele se usmívám,
své pocity už pouze předstírám.

Nové stíny vynoří se vzápětí,
jen si myslím, že mám vyhráno,
v sobě stálé vnitřní napětí,
v životě na růžích nemám ustláno.

V černé tmě i myšlenky přicházejí temné,
ty mě neopustí, jsou se mnou stále,
můžu křičet, plakat a řvát „ne“,
však vstoupí a neptají se na mé „dále“.

Kdo vás zval, vy mrchy prašivé?
Proč mě jste si vybraly za oběť svou?
Proč jste tak zlé a mizerně snaživé?
Však ony mlčí, odpověď nehlesnou.

Je jim jedno, že ničí život mladý,
vybraly si mě a už prý nezmizí,
v mé hlavě určitě netrpí hlady,
zoufalství je pro ně potrava ryzí.

Volám o pomoc, slyší mě někdo?
Proč se nikdo neozývá?
Proč jsem sama, kde jste kdo?
Každý nade mnou jen zívá.

Nudím lidi projevem svým,
no prosím, jak je ctěná libost,
já už nic říkat nemusím,
řeknu jen naposledy – prosím, už dost!