Nejprve stoupala do kopce. Nad ní se tyčila obrovská skála a uprostřed ní otvor, z něhož sálalo pronikavé světlo. Čím výš Haruko byla, tím hůř se jí dýchalo a tím větší horko jí bylo. Cítila se unavenější a zdrchanější, než když se probudila v nemocnici. Lezla výš a výš, ale jeskyně se spíš vzdalovala. Haruko rychle ztrácela síly. Usínala ve stoje. Poslední myšlenka, která jí prošla hlavou před tím, než se změnil obraz, byla, jestli může usnout dvakrát.
Dřevěný palác v plamenech. U velké rudé brány torii se tyčila obrovská černá želva. Kolem ní se šířil zvláštní chlad. I oheň před obrovským stvořením jako by ustupoval. Z dálky se ozýval zvířecí řev. Nepříjemně z něho mrazilo. Haruko to táhlo kupředu. Pomalu prošla kolem želvy, která jí ostře pozorovala přes hranu krunýře, a pokračovala vrstvou horkého popela kupředu. Když míjela zeď černou jako noc kolem, získala dokonalý výhled a podivnou scenérii.
Plameny šlehaly snad až do nebe. Uprostřed toho všeho stála postava, v ruce třímající katanu zářící jako hvězdy. Nad ní se tyčila nestvůra. Obrovský had, nebo ještěr, s osmi hlavami. Syčel, svíjel se a uhýbal ranám a zahlížel zlýma očima. Jeho protivník, Haruko v něm rozeznala velmi zamračeného muže, byl zraněn. Skrz jeho oblečení prosakovala krev.
Meč létal sem a tam, trochu nemotorně. Had se ale kýval o trochu pomaleji, dokonce přestával uhýbat tak dokonale. Stíhal to na poslední chvíli. V jedné vteřině se ozval bolestný kvil. Vzduchem proletěla jedna hlava. Pak druhá. Haruko o krok ustoupila. Otočila se. Dala se do běhu. Oheň zatím ustával. Želva kráčela pryč.
Najednou se začal celý svět vzdalovat, blednul a mlžil se. Pak se objevila tma. Uprostřed ní jen jediná bílá tečka. Přibližovala se a tmavla. Haruko rozeznala místnost. Uprostřed stál černovlasý muž se sněhově bledou kůží a nesmírně krásnou tváří. Mračil se, ale i tak si jeho tvář uchovala své kouzlo. Díval se na malý uzlíček ležící na tatami a na ženu choulící se na matraci nedaleko. Plakala a třásla se.
"Musíme jí dát pryč. Víš, co by to znamenalo? Pro mě? A pro tebe?"
"N-není… jiná cesta?"
"Pokud opravdu existuje něco jako osud a poslání, a já věřím, že ano, nejde jen tak sejít z cesty. Jen odklidit kmeny, které přes ni napadaly."
"Jak můžeš!" vyjekla a zakvílela. Haruko ve vzduchu cítila zoufalství. Chtěla pryč, ale ne a ne se probudit. Onen muž jí děsil, připadal jí nějak povědomý, ale měla z něj husí kůži.
"Měl bych. A ty bys taky měla. Dej to pryč." Zašeptal. Žena se zvedla do polo sedu. Haruko si se zděšením uvědomila, že ona osoba na zemi má liščí tvář. Nejen tvář, ale dokonce i ocas. Ve chvíli, kdy muž vyslovil poslední tři slova, se její ruce sevřely v pěst. Tiše zavrčela, vycenila zuby a vyskočila na nohy. Popadla uzlíček na podlaze.
"Ani ve snu, Tsukujomi!" vykřikla a rozeběhla se. Protrhla jedny posuvné dveře, pak druhé a třetí. Dostala se před dům. Haruko utíkala za ní, s Tsukujomim v patách. Náhle se jako vítr dostal před ní a před lišku. Zastavil jí jediným pohybem ruky. Pouhou vůlí jí odmrštil několik metrů vzad. Haruko se musela sehnout, aby jí nesrazila s sebou. Dítě začalo plakat. Žena se roztřásla. Pak pohlédla na nebe a vykřikla. Kolem všech se rozlila temnota. Měsíc, doteď pokojně zářící na obloze, postupně zrudnul. Pak se otevřel jako nějaké oko. Haruko ucítila potřebu odvléct tu ženu pryč, společně s jejím dítětem. Prostě utéct. Vnímala kolem sebe proudící energii, smrtící spirálu nepředstavitelné a děsivé moci.
Pak se celý obraz zavlnil a přikryl podivnou, šedavou mlhou. Zvuky utichly. Pak se před zmatenou Haruko objevilo černo. Svíralo jí, drtilo a lámalo. Ne její tělo, ale duši. Cítila ten tlak, nápor. A myslela, že už ho nevydrží…
**
Probudila se a rychle se posadila. Před očima se jí na chvíli zatmělo a myslela, že omdlí, ale pak se všechno zas srovnalo. Protáhla se. Bylo jí horko a cítila kapičky tekoucí po čele. Hrdlo měla sevřené a ruce se jí klepaly. Zašátrala po nočním stolku, nahmátla sklenici s vychladlým čajem a naráz ho celý vypila. Hluboce vydechla a praštila sebou zpátky do peřin.
Všechno kolem ní jí příšerně dráždilo. Ať už bílá barva, nebo monotónní hluk za oknem. Prostě se nedokázala na nic déle soustředit a tak byla donucena začít přemýšlet o snech, ze kterých se právě probudila. Nikdy se jí nezdálo nic z jejího vlastního pohledu. Vždycky, když snila, viděla své tělo, přesně tak, jak si jej pamatovala při obvyklých prohlídkách v zrcadle. Ale tentokrát se něco změnilo. Ještě jedna věc jí ale překvapila. Samozřejmě věděla, že existuje nějaké náboženství, ale ona sama se brala jako ateistku a nikdy by jí nenapadlo, že se jednou v jejích snech objeví náboženství. Poznala to podle muže jménem Tsukujomi. Stejně se totiž jmenoval i bůh měsíce. Normálně se to jméno ani nedalo použít, Haruko pochybovala, že je to jen náhoda. A pak také ta obrovská želva. Byla jí celkově nějak povědomá, ale teprve teď jí došlo, proč. Viděla jí v obrázkové knížce o historii, kterou si jednou půjčila z knihovny.
"Knihovna!" vyhrkla náhle. Pak zmáčkla tlačítko nad postelí a přivolala sestru. Oznámila jí, že by potřebovala jednu knihu. Dala jí matčino číslo, to si pamatovala z hlavy, a poprosila jí, jestli by jí nemohla přinést do nemocnice. Sestra odběhla. Haruko čekala, nervózně poklepávala prsty o železnou konstrukci postele a co chvíli tiše zavrčela a prudce vymrštila některou končetinu zpod peřiny. Uběhlo pět, deset a nakonec i patnáct minut. Poté se sestra vrátila, s knihou v pouzdře v podpaží. Titulek hlásal: Kronika Šintó. Haruko se sama pro sebe usmála. Vytáhla jí a dřevěný obal položila na stůl. Otevřela jí a naskytl se jí pohled na přesně ten samý obrázek želvy, na který si vzpomněla. Strana čtyřicet tři. Zalistovala na první stránku a dala se do čtení. Tiše si u toho mumlala.
"Zrodil se… postupem let… dlouhý vývoj… čínském Konfucianismu…" Netrpělivě si odfrkla a radši se pustila do luštění obsahu. Hledala jakoukoliv zmínku o tom, co viděla ve snech.
"Tak jo, máme tu obrovského osmihlavého hada a někoho, kdo ho zabíjí. Jeskyně a světlo… Jeskyně!" Jako kdyby si na něco vzpomněla, zuřivě převracela stránky a četla nadpisy, letmo projížděla i nějaký ten text. Dostala se skoro až na začátek, než se zarazila a rty se jí roztáhly ve vítězoslavném úsměvu. "Mám tě."
Jeskyni odhadla rychle. Byla tu totiž jedna legenda, kterou znalo v Japonsku snad každé malé dítě. Ale jak známo, člověk zapomíná rychle. Jednalo se o bohyni slunce, Amaterasu, jednu z předků císařské rodiny. Podle legendy jí bůh moře, bouře a Yomi*, urazil natolik, že se zavřela v jeskyni a na zemi zavládla věčná tma. Haruko věděla, že se pak samozřejmě zase vrátila, momentálně ale dumala nad tím, proč se jí zdálo něco, co musela hledat v knihách. Nakonec jí ale došlo, že ve snech hraje roli také podvědomí. Přece jen si na Amaterasu nakonec vzpomněla.
Knížka jí ale uchvátila. Vždycky měla ráda staré legendy a příběhy, ale hlavně čtení. A teď, když u sebe neměla přehrávač ani žádnou jinou elektroniku, v podstatě jí nic jiného nezbylo.
Četla rychle, takže bylo jasné, že zanedlouho bude znovu volat sestru. Po zaklapnutí knihy ale ještě chvíli čekala. Narazila na osmihlavého hada. Jeho soupeřem, jak se ukázalo, nebyl nikdo jiný než Susanoo. Také se dostala k té podivné želvě. Zjistila, že jde o Genbu. Nyní už chápala její přítomnost ve snu. Musela se nad tím pousmát. Najednou všechno dávalo smysl.
Hlava jí zase začala klesat únavou. Vzhledem k tomu, že se před hodinou moc neprospala, těšila se na nějaký ten šlofík navíc. Její naděje byly ale velmi záhy ztraceny. Na ulici se strhl nějaký povyk. Auta troubila a za chvíli, Haruko to poznala podle zvuku, přijela i sanitka. Jen nějaký sebevrah, pomyslela si.