Křehkosti, s níž tiše pluji
ve spánku a nejen spící
v okouzlení červánků jemně
září svou nás burcujících
něžnou vzpruhou v našich lících
rozkošně se tetelících

na obzoru svého bytí,
v němž strach vlastní cítíš/m
radost taky vzešlou zrána,
jež Ti shůry byla dána
pro potěchu vlastních smyslů
a pak taky bez rozmyslu

dávat dál