Haruko se vznášela ve tmě. Nemohla se pohnout, jen přemístit, a to jen pouhou myšlenkou. Takto trávila už pár minut. Nebo hodin? Čas šel úplně mimo ní. Z nudy se roztáčela hned na jednu stranu, pak zase na druhou. Za chvíli jí ale začal rotovat i žaludek, bohužel špatným směrem, takže musela přestat. Vznášela se ve svém vlastním vesmíru.
"Vaše dcera neutrpěla žádné vážnější zranění, pane Kamagaki." Haruko sebou trhla. Zvuk přicházel ze všech stran a byl tak silný, že rozechvíval celý temný prostor. Dívka se pokusila zacpat uši.
"Ona se hýbe! Doktore, pohnula se!"
"Držte jí, nesmí si vytrhnout hadičky! A pozor na ten rám, ať nám tu neomdlí podruhé!"
Haruko se svíjela v bolestech, jako by jí někdo úmyslně vrážel do hlavy hřebíky.
"Ticho!" slyšela sama sebe, ale nikdo jiný jí evidentně nezaznamenal. Její svět se najednou začal smršťovat. Ve zlomku vteřiny už dost zmateně pokukovala po dvou doktorech sklánějících se nad jejím lůžkem. Nemocniční atmosféra způsobila další silné nutkání zvracet. Nenáviděla ten příšerný puch.
"Haru, jsi v pořádku?" Haruko zasyčela. Její otec se chystal něco říct, ale zůstal stát s otevřenou pusou. Jakmile jí doktoři uvolnili ze změti trubiček, okamžitě pana Kamagakiho na druhý konec místnosti. Haruko ale i tak slyšela jejich šepot.
"Teď bude možná trochu přecitlivělá. Necháme si jí tu ještě do zítřka. Vypadá v pořádku, ale potřebuje klid a ticho." Haručin otec přikývl, mávnul na svou dceru a vyšel z místnosti. Ještě než za ním zapadly dveře, zaslechla Haruko tichý hlas matky.
Najednou se před ní postavil jeden z doktorů. Byl vysoký a na tváři mu hrál veselý úsměv. Vyšetřil jí a pak jí pomohl posadit se. Dlouho na ní zíral a Haruko začal být protivný. Nepadla ale na zem v záchvatech a tak jí dokonce pomohl projít se po místnosti. Trochu se jí motala hlava, všude po těle měla nějaké modřiny nebo škrábance, ale kromě jednoho střepu v lokti vyvázla bez vážnějších zranění.
"Měla jsi opravdu velké štěstí. To ostatní neměli, většina pasažérů zemřela ve vlaku, zbytek až tady v nemocnici. A vlak skončil na šrot. Samozřejmě šlo o další sebevraždu, jako vždycky. Ale tahle zastavila dopravu na několik hodin." Haruko nedávala zrovna dobrý pozor. Skoky pod vlak nebyly nic nového, zvláště v okolí Tokia.
"Kolik jich zemřelo?" Doktor zmateně zamrkal.
"Zatím nevíme přesně. Ale tady jich skončilo dvacet šest. O těch z vlaku nemáme konkrétní informace, ale určitě to nebude zas tak velké číslo. Touhle linkou totiž nikdo moc nejezdí," odpověděl. Tvářil se trochu rozpačitě - zjevně nešlo o obvyklou otázku.
"Chm." Doktor se otočil k odchodu a Haruko se převalila na bok. Pak si ale vzpomněla ještě na něco. Přála si vidět matku. Jistě o ní měla hrozný strach. Haruko přepadaly výčitky, protože jí předtím nedala vědět, kam jde. Chtěla se tedy otočit a poprosit onoho muže o další laskavost, ale ztuhla v polovině pohybu. U dveří už nestál člověk, kterého viděla před chvílí. To něco, co viděla teď, mělo místo lidské hlavy dlouhý krk, děsivé hadí oči a tlamu nějakého monstra. Haruko vykřikla. Kreatura se zarazila, přivřela oči a zasyčela. Její zornice se zúžily. Dívka se chytila za hlavu a pevně zavřela oči. Pak uslyšela hlas, ale z šílené dálky. Skoro jako by na ni někdo volal za větrného dne. Odvážila se zase podívat. Čekala, že bude zas zírat do ohavných hadích očí. Ale spatřila pouze dobře známou tvář vysokého doktora. Oddechla si. Ale přesto si nemohla upřít podezřívavost vůči jeho pohledu. Jako by jí z něčeho podezříval.
Když odešel, Haruko se rozhodla přečíst nějaké knihy. Ale ani tak se nemohla soustředit. Z nočního stolku sebrala ovladač a pustila televizi. Nic zajímavého, jen nějaké pořady o vaření, soutěže a hlavně reklamy. Povzdechla si. Začala se příšerně nudit a nebýt oné záhadné situace před několika minutami, byla by klidně usnula. Naneštěstí jí v hlavě vrtal červík pochybností. Její zdravý rozum jí říkal, že se jí asi něco zdálo. Jenže podle doktorova pohledu a podle toho, co cítila, když zírala na obrovskou a hlavně nechutnou hlavu, to nebyl jen sen nebo halucinace.
Mikro spánek! blesklo jí hlavou. Mohla si na chvíli zdřímnout, jen na několik vteřin, a zdát se jí tenhle praštěný sen. Přece jen, před několika málo chvílemi ještě ležela ve vracích vlaku.
Náhle si uvědomila, že vůbec nemá tušení, kolik je hodin. Na nočním stolku ležel mobil. Popadla ho a zadívala se na displej. Sedm hodin večer. Spala přes den? Přišlo jí to trochu divné, ale cítila se skvěle a tak jí napadlo, že by si podobný šlofík měla dopřát častěji. Tedy, bez havarujících vlaků. Pak jí zrak padl na datum. Vzpomínala si, že když se brodila sněhem, bylo pátého ledna, sobota. Jenže datum v jejím mobilu ukazoval osmého, úterý. Ne, ne, to není možné!
Najednou se cítila divně. Prospala víkend a dokonce i školu. Ačkoli vždycky říkala, že udělat si malou dovolenou a nemuset vstávat v pět ráno by bylo fajn, teď se bála. S některými předměty měla problémy a učení jí zabralo několik hodin. Časem ve škole a dáváním pozor při hodinách se ale krátily. Takhle se bude muset všechno doučit. Z ponurých úvah Haru vyrušilo klepání na dveře. Pak se, aniž by řekla jediné slovo, v nich objevil vysoký doktor.
"Máš tu návštěvu," oznámil úředním tónem a křenil se od ucha k uchu. Zpoza jeho pláště vyklopýtala drobná dívenka ověšená několika těžkými taškami. Haru v ní poznala Akemi, tichou osobu, která ve škole seděla po její pravici. Pravdou bylo, že Akemi všichni považovali za podivínku. Nikdy nepromluvila, ani když se jí učitelé na cokoliv ptali. Jediná Haruko si s ní poradila, ale jen v soukromí. Možná se dala považovat za kamarádku, ale Haruko si nebyla vůbec jistá.
"Ahoj. Jak ti je?" Haruko se ušklíbla.
"Nic moc. Jen mám pár škrábanců, budu v pořádku. Co škola? Strašně moc se bojím."
"Dva dny? Vlastně se toho moc nestalo. V pondělí bylo přece volno."
"Máš pravdu. Omlouvám se, jsem trochu paranoidní."
"Zase to děláš," pronesla Akemi zamračeně. Haru se polekala.
"Co dělám? Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotkla!"
"Vidíš, a zase. Omlouváš se za věci, za které ani v nejmenším nemůžeš. Povyšuješ všechny kolem sebe a soustavně srážíš vlastní sebevědomí. Říkáš věci, které jsou scestné." Haruko vytřeštila oči.
"Páni!" vydechla. Akemi nakrčila obočí.
"Co je?"
"Ty mluvíš!"
"Nech si to, prosím," zavrčela.
"Omlouv... tak jo." Haruko chvíli zírala na svou spolužačku s obavami, ale když se Akemi rozesmála, což v jejím případě znamenalo nepatrný pohyb koutku vzhůru a po chvíli napětí vražená pěst pomalu až v krku, jak se snažila nesmát. Rozhodně se jí podařilo u toho alespoň nevydávat žádný zvuk. Haruko si uvědomila, že být slepá, vůbec o jejím smíchu neví.
"Poslouchej… vážně se vůbec nic nestalo?"
"Ani ťuk. Čas se zastaví, když nejsi ve škole."
"Vážně vtipný."
"Víš, ty máš vlastně obrovské štěstí. Bydlíš tak daleko od města, máte dům a zahradu. Většina spolužáků má byt."
"No jasně. Mimochodem, víš o tom, že ve skutečnosti máme my štěstí? Bydlíš dva bloky od nás."
"Pravda." Haruko se pousmála. Udělala Akemi na posteli místo. Ta se posadila a upřela svůj pohled na okno. "Máš tu celkem pěkný výhled." Haruko se uchechtla. Skrz sklo mohla pozorovat leda tak několikaproudou silnici a spousty aut.
"Jasně." Na chvíli zavládlo ticho. Ani jedna z dívek už nevěděla, co říct. Akemi se zvedla k odchodu. Haruko jen přikývla a zachumlala se do peřin. I tak krátká konverzace jí vyčerpala. Dokonce víc, než by jí bylo milé. Naposledy se rozhlédla po místnosti, zavřela oči a snažila se usnout. Po několika minutách převalování konečně usnula. Ale žádné osvobození se nekonalo. Přišly sny, ještě strašnější než si Haruko dokázala představit.