Muž obarvil svou bílou tvář válečnou barvou krve
A vložil své mladé tělo do bílé vlajky mrtvých
Pak vystoupil tou nejdelší a nejstrmější cestou poznání
Přes kameny, žulu a železo, až na samý vrchol hořící hory
Věděl, že v bodu konce něčeho starého, se něco nové právě
Rodí

„Viděla jsem mezi zkroucenými korunami stromů ptačí křídla“
Žena nemusela k muži dál mluvit, aby byla pochopená
Drží mužovu hlavu v klíně a proplétá se jeho hnědými vlasy

Muž prošel bitvou
A každé bodnutí do jeho obnaženého srdce, které se neoblomně snaží
Zbořit mříže okolních žeber
Krvácí ve sraženinách jeho mysli
Tam hodně vzadu
Vzadu v hlavě
A taky někdy úplně jinde, někde na opuštěném místě hluboko v něm
Po stěnách jeho orgánů stékají sladké slzy

Oba žili navzájem v sobě
Bronzovou lžičkou vyškrabávali u kořenů stromu komůrku úkrytu

Muž měl modré oči a kouřil těžké cigarety
Měl rád skleněné popelníky, dlouhé pláně horního víka koncertního
Klavíru a záhyby těla ženy
V těchto představách mužovi stíny tančili s nocí
Společné cíle mají většinou diametrálně odlišné konce
Žena moc dobře věděla, o čem muž myslí v těch večerech
Lampiónové průvody podzimu znejistěli mužovu vizi

„Musím vystřízlivět“
Řekl muž ženě

Je to smysl bytů v lidech
Komůrky s nejasnými hlasy
„Slyším je ze všech stran, ale nejsem schopný je vnímat“
Vnímání je problém

Muž také miloval ženinu kůži
Přejížděl jí rýhami svých prstů
A někde u bradavek, pár centimetrů nad
Nahým srdcem cítil ženinu řeč, jinak vrhanou ostrými
Pohledy a promlčenými slovy

„Ty víš, co chci říct a já vím, co chceš slyšet“
Jsou pravidla, která není potřeba vyslovovat
Jisté dogma spojení těch dvou osob
Vykradení jednotvárnosti černé a bílé
Setrvání v chladných proudech ticha
Žena mlčí a muž mlčí



„Jsi čůrák“ řekla žena
I takové dny mezi nimi jsou
„Jo, tohle si můžu dovolit“
Řekl muž

Stěny centrálních sloupů vztahu muže a ženy
Jsou zaostřené a v proudu toku řeky se znovu rozostřují
Řeka vede tok od třpytu sluncem polité hladiny, až k
Rannímu kamení návalů mlhy a dna řeky

A žena se dotýká muže
A muž ženy

Život ve stromech
Tedy pod stromy
Ve stínu větví

Těla a torza těl se pod možností hlubokých nádechů
Proplétají jak kořeny vydlabaných stromů
Jejich skořápky

Její hubené prsty přejíždí přes kostky košile
Až do ztráty kontroly, do intimnosti mužovi erekce
V kmitu prázdných sklenic a dálek těch jeho opilých ulic
Vnějších horizontů dohlédnutí


A pak je taky jenom tma
Nebem vykousané prosvícení nad koncem hranice
Viditelných korun lesa

Žena a muž už byli jednou vyhnáni z ráje
Muž o tom přemýšlel
Myslí
Že trest byl jen částí celé té cesty
Že to má i jistou hlubší podstatu
Tak se prochází městem, pachutí toho všeho a
A je přesvědčen, že mu to pomůže pochopit čistotu

Muž také hodně pil v ženině nevědomí
Pil, když po probdělých nocí sledoval nebe
Pil, aby dokázal plnit společenský význam slova
Existence

Filozofie vlastní destrukce v ďáblově zahradě
Muž s ženou trhají sladké plody nasáklé jedem
„Občas je to fajn“
Řekl muž a žena to chápala
„Někdy je to trochu papírová filozofie“
Řekla žena a muž to také chápal

Pak jí řekl
„Je to o vzpomínkách na výšku rozhledu skalisek
O kmitu ptačích křídel
O světlé a tmavomodré
O nebi
A o svobodě“

Chvíle mlčení

„Ta cesta, ta cesta. Maloměstská iluze končící s hranicí města“

„Musíme se nadechnout“
Přitakala žena

Pak se znovu muž ocitl na hoře
Spatřoval tam ženu a možná tam i opravdu byla

Ptáci v hejnech křižovali vrcholy korun, skalisek a hladin
Řek

A muž stál, mlčel
Sledoval minimalismus ve velikosti

Pak se po letech konečně nadechl
A žena se také konečně nadechla

„Tak blízko. Tak moc blízko, konce bitvy s větrnými mlýny“
„Však já vím, vím, co myslíš“
Odvětila žena
Muž se stočil do ženy
„Je to začátek války, která už před nástupem armády ví o své prohře“

Tak tam leželi
Pod stíny ptačích hejn křižujících tmavomodrou.