Haruko pozorovala vločky zmítající se ve větru. Dopadaly na chodník pokrytý špinavou břečkou a po chviličce zase roztály. Úzká ulice, kterou dívka pozorovala, byla liduprázdná. Dokonce ani ptáci tu nelítali a auta se jednosměrce zjevně vyhýbala obloukem. Haruko si povzdechla. V Tokiu vždycky ráda pozorovala večerní shon, kdy se většina lidí vracela z práce. Bavilo jí vymýšlet procházejícím vlastní životní příběhy. Co jí o člověku mohl říct dlouhý černý kabát, sako, kalhoty a možná i bílá košile? Tento druh oblečení tu nosili všichni. Všechno tedy záviselo jen na Haruko a její fantazii.
Jedna pouliční lampa, dosud osvětlující krásný, tradiční dům naproti, zablikala a zhasla. Haruko se, celá nesvá, zavrtěla na židli, ale od okna se jinak nepohnula. Naopak přitiskla nos na skleněnou tabulku a pro změnu se dívala po stínech.
"Haru-chan! Pojď mi prosím pomoct!" ozvalo se odkudsi z domu. Dívka se s nepřítomným výrazem vyškrábala na nohy. Prošla pokojem, odsunula dveře a ocitla se na chodbě. Byla tak veliká, ale také typicky japonská, s krásnými obrazy na zdi. Tuhle jedinou místnost si Haruko opravdu oblíbila. Nicméně i přesto se tu stále necítila jako doma.
Odšourala se až do kuchyně. Bezmyšlenkovitě popadla utěrku a jala se sušit umyté nádobí. Bohužel ani tím se nedokázala oprostit svých myšlenek a pocitů. Jako u každé domácí práce, která většinou nevyžadovala větší aktivitu jejího mozku. Rychle všechno nádobí uklidila, oblékla si džíny, rolák a kabát, vzala klíče a mobil, nazula si kozačky a rychle vyběhla na ulici. Potřebovala se uklidnit. Ještě napsala vzkaz na matčin mobil, naposledy se zahleděla skrz okno do obývajícího pokoje a pak se rozeběhla. Nasadila si do uší sluchátka. Nevnímala kolem sebe vůbec nic a všechen stres a zmatek jako by ho nechávala za sebou na zasněženém chodníku.
Stačilo párkrát zahnout, dvakrát doleva a třikrát doprava, a už stála na nádraží. Prošla až na nástupiště a prostě čekala. Řekla si, že nastoupí hned do prvního vlaku, který přijede. A skutečně, když se z dálky ozval známý zvuk provázející brzdění, Haru zbystřila. Podchodem se dostala na druhou stranu, k vedlejší koleji. Na nástupišti touhle dobou nikdo nebyl. Možná to tak bylo lepší, říkala si.
Než nastoupila, zastrčila mobil i sluchátka do kapsy. U dveří jí přivítala usměvavá stevardka.
"Kam tenhle vlak vlastně jede?"
"Do Tokia. Mohu vám ještě s něčím pomoct?"
"Ne, díky." Aha. Že by osud? Haruko se hořce pousmála.
Usadila se do jednoho z volných kupé. Odhadovala, že do Tokia to bude tak hodina. Zkontrolovala čas. Jedenáct hodin. V tuhle chvíli šla sestra spát a otec se vracel domů. Zahleděla se z okna. Tak trochu doufala, že ho uvidí na nádraží. Ale vlak se začal rozjíždět a nástupiště nejevilo žádné známky života.
"Asi jsme se minuli," zabručela. Opět vzala do ruky mobil, jeden z novějších značky Docomo, a spustila náhodné přehrávání. Ze sluchátek se linula zprvu neznámá melodie. Po chvíli jí Haruko začala poznávat.
Pobrukovala si pro sebe Lullaby od Nickleback, zatímco pozorovala krajinu kolem. Žádné problémy, žádné starosti a žádný čas, to všechno zůstalo ležet ve sněhu nebo u koleje dvě. Hlavou jí prolétaly nejrůznější výjevy. Koně ve cvalu, velryby, nebo prostě jen letící pták. Usmála se a tiše vydechla. Tohle přesně potřebovala.
Pokaždé, když vlak začal zastavovat, sebou Haru trhla. Ve stavu, kdy přestala myslet, se dokázala polekat každé maličkosti, včetně neznámých zvuků, které se najednou ozvaly za jejími zády. Prudce se otočila a spatřila mužskou tvář několik centimetrů od té její. Vyskočila na nohy, vytrhla si sluchátka z uší a zírala na cestujícího, který se tvářil skoro stejně vyděšeně jako ona.
"Promiňte, nechtěl jsem vás polekat!" vyhrkl. "Je tu volno?" Haruko se zamračila. Cestou do tohohle kupé minula asi dvacet prázdných, navíc se nakvartýrovala do předposledního vagónu. Ale muž, odhadovala ho na vysokoškoláka, se tvářil tak nevinně, že nakonec přisvědčila.
"Jistě. Proč ne." Muž se usmál. Posadil se na sedadlo proti ní, z velké kožené brašny vytáhl notebook a začal něco zuřivě datlovat do klávesnice.
Aha. Takže skoro doktor, blesklo Haruko hlavou. V Japonsku totiž nebylo obvyklé, aby se vysokoškoláci, kteří se připravovali na magistra nebo bakaláře, nějak víc učili. Píle nastoupila jedině ve chvíli, kdy se jednalo o doktorát. Vysokoškolský život byl posledním volnějším režimem před tvrdou prací většiny Japonců.
Haru se zase uvelebila s loktem na opěradle a sluchátky v uších. Tentokrát ale hudbu nezapnula. Poslouchala zvuk větru venku a klapání klávesnice, což jí podivně uklidňovalo. Říkala si, že tedy nebyl zas tak špatný nápad nechat neznámého přisednout si k ní.
Vlak ještě navštívil průvodčí, zkontroloval lístek Haručina cestujícího a pak se obrátil na dívku. Ta se prohrabala v kapsách kabátu a vytáhla celoroční průkazku. Průvodčí s úsměvem kývnul a zmizel. Haru stočila svůj pohled ven. Za hustou mlhou sněhových vloček zářila jasná světla všech možných barev. Takhle zůstával vlak už několik minut. Kdyby Haruko nepozorovala hodiny, vsadila by se, že buď zastavil čas, nebo stojí na stále stejném místě.
Když už Haruko začala klesat víčka, klapání ustalo a vlakem se nesl příjemný ženský hlas oznamující hlavní nádraží Tokio. Haru zbystřila, její spolucestující také. Oba dva vstali ve stejnou chvíli, dokonce se málem srazili ve dveřích. Nicméně na chodbičce pokračovali oba opačným směrem.
Když dívka vystoupila, obklopil jí příjemně teplý vzduch. Vyšla přes nádraží a na ulici. Na silnicích ani na chodnících neležel žádný sníh. Lidé procházeli sem a tam, občas se pousmáli, nebo jen naškrobeně promlouvali do telefonu. Haruko spokojeně přivřela oči.
Právě se z dívčina mobilu začala nahlas linout tichá, pomalá melodie. Půlnoc, blesklo Haru hlavou. Další vlak jen přesně za tři minuty. Haruko se tedy sebrala a vrátila se zpátky do impozantní budovy tokijského nádraží. Zastavila u jedné z kolejí. Zpáteční vlak do její vesničky přijel na vteřinu přesně. Nastoupila. Tentokrát se její kupé zaplnilo téměř k prasknutí. Na sedadle pro čtyři se sesedlo šest mužů v obleku, navzájem si něco ukazovali na noteboocích a snažili se neusnout. Haruko si sedla ke dveřím, naproti i vedle sebe měla stále stejné typy lidí. Ani jedna žena, dívka či chlapec. Ona musela představovat jistou kuriozitu, zvláště pro tuto společnost.
Z ničeho nic přepadl Haruko zvláštní pocit bezmoci a zmatku. Nechápala, odkud se vzal, dokonce ani proč. Ale byl tu a ona se s ním snažila vypořádat. Hovor spolucestujících jí na klidu rozhodně nepřidal. Vlak se dal do pohybu. Dívčino tělo se pohnulo lehce vzad. Haru narazila zády o sedadlo. Adrenalin protrhl pomyslnou hráz a rozlil se jí do celého těla. Co se děje?
Za několik minut se světla města ztratila v dálce. Haruko se ovšem cítila pořád stejně mizerně. Dýchej, sakra. Dýchej!
"Jste v pořádku?" ozvalo se odněkud. Haru si ani neuvědomila, že se jí začala přivírat víčka. Ještě zírala dopředu. Asi to vypadalo, jako by měla co nevidět omdlít, říkala si.
"V pořádku. Děkuji vám."
Najednou jako by se jí na chvíli zastavilo srdce. Vytřeštila oči a spolucestující se také jakoby zastavili uprostřed pohybu. Ale oni zírali na ní. Pak se ozval příšerný, uši drásající hvizd, jako by z jiného světa. Haruko vnímala, jak jí prudký náraz hází dopředu. Vlak se začal naklánět. Sotva se stačila zachytit opěradla, už jí gravitace vymrštila na okno. Vlak se převrátil. Haruko přepadla na hromadu. Pak znovu. Tentokrát skončila ve spodu. Snažila se nadechnout, ale leželo na ní devět, přestože hubených, mužských těl. Na rukou, na hrudi a na čele cítila cosi horkého. Ozval se výkřik, pak další. Haruko už ale nevnímala. Točila se jí hlava a hrudník pulsoval krutou bolestí. Ale adrenalin se pomalu odplavoval pryč. Nepříjemný pocit jako by ustal. Teď ho nahradila černočerná tma a milosrdné bezvědomí.