Zavírám oči
proti světu

tlačí mě na víčka
tíha dní
co odpluly

spolu s hřejivými dlaněmi domova

moje úsměvy
jsou nějak naruby

slzy padají vzhůru
neustálý déšt
myšlenek

bubnuje
zevnitř na mou lebku
/čekám povodeň/


proč nejde
zapomenout

přeplout ty rozbouřené vody bolesti

?

Tady a Teď
usnuli spolu pod deštníkem

/proč schováváš mi mraky pod peřinu?/

proklínám
podmořské proudy (pevnina v nedohlednu)