Kapitola III
Kartágo, má lásko
Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam.
Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.
M. P. Cato Censorius
Vlny blankytně modré vody znovu a znovu dorážely na jemnou písečnou pláž, odpoledním sluncem rozpálenou do běla. Jen ohromné palmy, tu a tam rozeseté po písku, poskytovaly osvěžující chládek. Pod jednou z nich se labužnicky roztahoval Marcus Porcius Kato, římský velvyslanec v Kartágu a majitel této části pláže, stejně jako honosné haciendy, která na ní stála. Líným pohybem se natáhl po amfoře s vínem, nejlepším na celém severu Afriky, které se vyrábělo na jeho vinohradech ve vnitrozemí. Rozhodl se, že se půjde osvěžit do vody. Pak možná zajde do domu a připraví obvyklé poselství pro císaře. Jako vždy mu napíše, že je tady klid a všichni zde uznávají jeho císařský majestát. Ale možná, že to odloží na zítřek, zauvažoval.
"Massa Kato! Massa Kato!" přihnal se k němu jeho domorodý sluha.
"Co se děje?" zeptal se otráveně Kato. Snad kvůli tomu teď nebude muset vstávat!
"Massa Hannibal s tebou chce mluvit," vzkazoval sluha.
"Hannibal? On je tady?" divil se velvyslanec.
"Ne, jen posel. Prý je to nutné. Jinak bude velký průšvih," vzrušeně hlásil sluha.
"No jo, už jdu," povzdychl si Kato. Do centra města k Hannibalovi to má na koni půl hodiny. V tomhle vedru žádný med. To by ho zajímalo, jestli za tím zase stojí ten zatracený Hamilkar.
Když dorazil k rozlehlému domu, v němž sídlil kartaginský vladař, začaly pronikavé paprsky slunce ztrácet svou sílu. Pomyslel si, že cesta zpátky už bude příjemnější. Hannibalův sluha jej zavedl do místnosti, která byla užívána jako přijímací salón.
"Hannibal brzo," oznámil mu.
Kato přikývl. Byl už za tu dobu, co strávil v Kartágu, na roztržitost a nedochvilnost místního vládce zvyklý. Stejně jako mnohokrát během uplynulých dvou let si krátil čekání vzpomínkou na svou první návštěvu v tomto domě.
Novopečený velvyslanec Kato proklínal svého strýce Trimalchiona, císaře Augusta i celé Kartágo. Po plavbě přes rozbouřené moře se cítil bídně a místní parno mu rozhodně nepřidalo. Podle toho, co stačil zhlédnout cestou sem, bylo Kartágo díra s několika málo pořádnými domy a spoustou chatrčí. Tenhle barák, kterému z neznámých důvodů říkali palác, by v Římě nedělal čest ani průměrnému obchodníkovi. Znovu zaklel. Dal by všechno, jen aby se odsud co nejdříve dostal.
Zatímco čekal na audienci u Hannibala, který měl v Římě pověst nafoukaného drzouna, jenž v jednom kuse uráží všechno římské, několikrát kolem něho proběhl čilý stařík s bílým plnovousem a pichlavýma očima. Kato jej považoval za nějakého lepšího sluhu.
Konečně se otevřely dveře z té části domu, kde se nacházely Hannibalovy soukromé místnosti, a před Katonem se zjevil jakýsi trpaslík, kterého doprovázel zmiňovaný stařík.
"Ty být nový velvyslanec Říma?" zeptal se prcek.
"Kdo se ptá?" odsekl Kato.
"Já být Hannibal!"
Kato se na něho nevěřícně zadíval. Tenhle skrček, kterého odhadoval tak na metr čtyřicet, má být vládce Kartága? To je ten Hannibal, který neustále svými urážkami přes moře provokuje císaře Augusta?
"Řím je prohnilé město, kterému vládne prohnilý císař," přerušil Katonovy myšlenky v pozadí stojící dědek, který ovládal latinu mnohem lépe než Hannibal.
"A ty jsi jako kdo?" otočil se k němu Kato.
"To být Hamilkar. On velekněz," představil starce poněkud rozpačitě Hannibal. Pak mávl rukou a stařík neochotně opustil místnost, přičemž vedl dobře slyšitelnou samomluvu o "proklatých Římanech". Zdálo se, že se Hannibalovi po jeho odchodu zlepšila nálada.
"Ty se posadit. Já rád Řím. Já rád Augusta. Já služebník," zahájil rozmluvu.
"Myslel jsem, že ty rád válku," přizpůsobil se Kato mimoděk Hannibalově svérázné latině.
"Já nechtít válku. Hamilkar ano. On velekněz. On říkat, on vědět, co bohové chtít. Bohové chtít válku, říkat Hamilkar," zatvářil se Hannibal nešťastně. Bylo vidět, že mu to dělá starosti.
Kato si vzpomněl na radu, kterou mu dal v Římské vlčici Cicero. Kdyby se mu podařilo vyprovokovat válku, vládl by zde po vítězství Říma on. Nikdo však nemohl předvídat, že Hannibal nebude chtít o nějakém konfliktu ani slyšet. Rozhodl se, že se ho pokusí umluvit.
"Hamilkar má možná pravdu. Kdyby se ti podařilo porazit Řím, byl bys vládcem celého světa," spustil vemlouvavě.
"Já nebýt hlupák. Já mít pár vojáků, žádné peníze. Já nikdy neporazit Řím," dostalo se Katonovi odmítnutí.
"Proč tedy pořád urážíš Augusta? Ten se nakonec naštve a bude válka," divil se Kato.
"Já nechtít urážet Augusta. Ale já nemít peníze. Hamilkar mít peníze. Já urazit, Hamilkar dát peníze. Pak já rychle napsat, že všechno omyl a podvod a já veliký císař milovat," vysvětlil Kartagiňan.
"Jak je možné, že jako vládce nemáš peníze?" nechápal Kato.
Z Hannibala vylezlo, že zatímco Hamilkar jako velekněz tahá z lidí příspěvky na udržování chrámů, jemu nikdo nic platit nechce.
"A co daně?" zeptal se Kato.
"Daně? Co to být?"
Kato se dal do vysvětlování. Prťavý vladař nejprve zajásal, ale poté se jeho tvář opět zachmuřila.
"Ale nikdo určitě nechtít platit daně," namítl.
"Samozřejmě. K tomu už je musí donutit tvoji výběrčí."
"Nikdo nebýt tak chytrý, aby donutit Puny platit daně," potřásl hlavou Hannibal.
Kato se zamyslel. Dostal najednou velmi hezký nápad.
Už toho dne odcházel Markus Porcius Kato z Hannibalovy rezidence jako nový ministr financí Kartága.
Během následujících let se stal Kato Hannibalovým nejdůvěrnějším pomocníkem a rádcem. Kartaginský vládce díky Katonem zavedené daňové soustavě konečně získal značné finanční prostředky a ani mu nevadilo, že sám Kato také rozhodně nevyšel na prázdno. Jedinou věcí, která kazila vzniklou idylku, byla neustálá plíživá přítomnost toho poťouchlého Hamilkara. Staroch, který se vyžíval ve své nenávisti k Římu, jen velmi těžce nesl fakt, že ztratil prakticky veškerý vliv, který na Hannibala měl. Občas se mu sice vhodnou interpretací božských znamení podařilo vyvolat ve městě protiřímské nálady, ale Hannibal vždycky dokázal rozbouřené Puny nějak uplatit. Při všech těchto drobných krizích mu pomáhal Kato, který se v Kartágu zabydlel natolik, že si nedovedl představit, že by je měl jednou opustit.
Ovšem tentokrát se o žádnou malou krizi nejednalo. Sotva Hannibal vstoupil, následován bělovousým veleknězem, pochopil Kato, že situace je skutečně vážná. Hamilkar vypadal, jako by právě poobědval několik Římanů a pár dalších mělo přijít na večeři.
"Co se stalo?" zeptal se rychle Kato Hannibala.
"Tedy, jaksi... já vyhlásit válku Římu," vysoukal ze sebe zoufale vypadající vládce.
"Cože?!" vykřikl Kato.
"Za všechno moci tady Hamilkar," koktal Hannibal.
Kato potlačil nutkavou chuť vrhnout se na šklebícího se velekněze. Teď to chtělo hlavně chladnou mysl.
"Cos to provedl, ty všivý dědku?" snažil se zachovat klid, ale moc mu to nešlo.
"Lodí, která odplula dnes v poledne, byl císaři Augustovi odeslán dopis, ve kterém mu Hannibal vyhlašuje válku. Sám jsem list koncipoval. Císař je tam zásadně oslovován jako "prašivý potkan". To ho rozčílí natolik, že nebude mít choutky řešit situaci nějak diplomaticky. Bohové chtějí válku, bude tedy válka," rozzářeně oznamoval Hamilkar.
"Jak to, že jsi ten papír podepsal?" obrátil se rozzuřený Kato na Hannibala.
"Já nic nevědět. Já podepisovat každý papír. Tohle dát Hamilkar a říci, že to nebýt nic důležitého," bránil se on.
Kato si připadal jako ve zlém snu. Ten zatracený dědek! Teď je na tom papíru i Hannibalova pečeť. Sakra!
"Tak vezmeme tady toho starého podvodníka, stáhneme ho z kůže, což jsme měli udělat už dávno, a zbytek pošleme Augustovi s tím, že to sepsal on a tebe podvedl," vymyslel nakonec.
"To asi nepůjde," odvětil Hamilkar pobaveně. Škleb na jeho tváři byl stále nesnesitelnější. Zvedl ruce a třikrát tleskl. Do místnosti se odkudsi vřítilo asi deset kněží.
"Moje ochrana," představil je velekněz. "Zároveň jsou to mí svědci, kteří v případě potřeby potvrdí, že celý dopis diktoval Hannibal. Teď už vás ale nebudu rušit. Musíte se začít připravovat na válku," dodal a společně se svou suitou opustil dům.
"Já mít nápad," spustil Hannibal, jen co se za ním zavřely dveře.
Kato si už v duchu představoval, jak se na jeho pláži vyloďují římští vojáci, jak zabírají jeho haciendu a posléze konfiskují jeho zásoby vína. Myšlenka na nějakého vulgárního legionáře, lijícího do sebe lahodný mok, s jehož produkcí si dal takovou práci, mu působila strašlivá muka. Nyní se pochybovačně podíval na Hannibala. Malý Kartagiňan nikdy nápady nepřekypoval, a když už s nějakým přišel, nejednalo se obvykle o nic důmyslného. Sám ale nic nevymyslel, a tak mu nezbývala jiná možnost než si Hannibalův plán vyslechnout.
"Ty jet do Říma a zabavit dopis," sdělil mu Hannibal řešení.
"Čím asi? Žádná loď teď v přístavu nekotví. A i kdyby kotvila, stejně bych to zřejmě nestihl," propadl opět Kato beznaději. "Ten starý lotr to načasoval dokonale."
"Ta loď, na které dopis, stavět dlouho na Sicílii. Ty v Římě jinou lodí mnohem dřív, než ona vůbec v přístavu," nenechal se Hannibal vyvést z míry.
"Asi jsi mě neslyšel. Nemám loď. V přístavu žádná není," opakoval Kato.
"Ty jet na mojí lodi," triumfálně vyhlásil Hannibal.
"Žádnou nemáš," upozornil ho Kato.
"A co můj Mořský dravec?"
"Cože?! Snad si nemyslíš...," zarazil se při pohledu na Hannibalův nadšený výraz. Mořský dravec byla pidiloď, na kterou se vešel pouze jeden člověk. Na vodě byla jen jednou. Při zkušební plavbě na jezírku za městem se, pokud si Kato vzpomínal dobře, potopila.
"Ty jet na Mořském dravci," opakoval šťastně Hannibal.
"Myslel jsem, že je pořád v jezeře."
"Vyloven, spraven," uklidnil ho Hannibal.
"Takže se už nepotopí?"
"Ne. Když ne moc velké vlny," věřil své lodi Hannibal.
"Ne moc velké vlny! Na moři! Děláš si legraci?"
Kato ale chápal, že nemá příliš na výběr. Třeba se ani neutopí. Rozloučil se tedy s Hannibalem a chtěl vyrazit do přístavu.
"Okamžik!" zastavil ho Hannibal ve dveřích. "Ty nezapomenout lžíci," dodal a podával mu jednu z těch, kterými jedl polévku.
"Neboj se. Vezmu si s sebou dostatek jídla a pití a na nádobí také nezapomenu."
"Ne na jídlo. Kdyby voda do lodi, ty lžíci do ruky a nabírat a nabírat a pak vylévat, aby loď ne pod vodu," vysvětloval ochotně Hannibal.
"Dobrotiví bohové!" bylo jediné, na co se zmohl Kato.
"Rozhodně si mě nijak nezamiloval. Jenom se teď na mě dívá s větším respektem," vysvětloval Caesar. "Ani sám nevím, co je lepší. Pokud byl dříve agresivní, nyní je spíše takový ponurý. Vypadá, jako by se připravoval na rozhodující úder, a zřejmě mu došlo, že na to má ve svém věku spoustu času. Seneca sice říká, že každé malé dítě má své zvláštnosti, ale já si nemůžu pomoct. Ten krvežíznivý výraz, se kterým se na mě občas zadívá, mě děsí."
"Jsem rád, že sám žádné děti nemám. A kdybych snad někdy měl, doufám, že by se ani trochu nepodobaly Brutovi," souhlasil s ním Cicero.
Oba přátelé trávili večer ve své oblíbené hospodě. Římská vlčice byla narvaná k prasknutí a víno teklo proudem, což vytvářelo atmosféru, která se jim líbila. Kolik podobných večerů tady kdysi společně s Katonem a občas i s Neronem strávili! Nemohli se ubránit nostalgii.
Není tedy divu, že zuboženě vypadajícího Katona, který se objevil ve dveřích a ihned zamířil k jejich stolu, pokládali oba nejprve za výsledek své vínem zjitřené fantazie.
"Katone! Jak to vypadáš? To je to v tom Kartágu tak strašné?" zhrozil se Cicero, když se ujistil, že se nejedná o žádný přelud.
Caesar na starého přítele jen němě zíral. Katonovy rysy byly strhané a zarudlé oči vypovídaly o tom, že toho už dlouho moc nenaspal. Rychlost, s jakou do sebe přítel začal lít víno, svědčila o velké žízni.
Kato stále ještě nechápal, jak se sem vlastně dostal. Který bůh to řídil jeho cestu, takže se na té hrozné pramici, jak ji začal sám pro sebe nazývat poté, co zjistil, že plachta je zřejmě pouze na ozdobu, neutopil? Jakým zázrakem skončil po několika dnech zoufalého veslování na Sicílii? Jak se mu vlastně podařilo proniknout na rybářskou bárku, která mířila k pevnině?
Věděl, že se odpovědi na své otázky asi nikdy nedozví. Ale to v tuto chvíli nebylo důležité. Když už se dostal tak daleko, nemůže se zastavit před cílem. V přístavu zjistil, že loď s dopisem dorazila dnes večer. To znamenalo, že Augustus bude mít psaní na stole zítra ráno. Musí je odtamtud nějak dostat! Bohužel, vyčerpání dolehlo i na jeho mysl. Potřeboval, aby mu přátelé poradili.
"Jak byste asi vypadali vy, kdybyste sem museli veslovat až z Kartága?" odpověděl teď Ciceronovi. "Ale na to teď není čas," dodal.
Překvapilo ho, že přátelé přisuzují jeho špatný stav Kartágu. Vždyť jim napsal několik dopisů, ve kterých barvitě líčil, jak dobře se mu daří, a zval je, aby přijeli za ním. Samozřejmě se nezmiňoval o svém postavení na Hannibalově dvoře, protože se obával, že by to mohli rozhlásit po Římě. Něco takového by se asi císaři Augustovi vysvětlovalo dost těžko.
Pokud jde o jeho přátele, ti sice dostali zmiňované dopisy, považovali je však spíše za výlevy trpícího člověka, představujícího si v deliriu, jak krásně vypadá ráj. Když teď po několika Katonových slovech pochopili, že si jejich přítel na rozdíl od nich celý ten čas vesele užíval, zalitovali, že mu nevěřili a nevyužili jeho pozvání.
"Pokud to tedy chápu dobře," ozval se Caesar poté, co si s Ciceronem vyslechl Katonův krátký souhrn stávající situace, "táhneš se sem až z Kartága kvůli tomu, abys ukradl Augustovi dopis, který mu přijde z Kartága."
"Přesně tak," přikývl Kato.
"Nebylo by ale jednodušší udělat to už v Kartágu?" nechápal Caesar.
"Není čas na vysvětlování. Střežte se plíživých dědků s pichlavýma očima a bílým plnovousem."
"Cože?"
"To nic. Teď mi ale poraďte, jak to můžu provést," požádal je Kato.
"Velmi snadno," prohlásil Cicero. "Císař určitě nečte poštu před snídaní. Prostě k němu ráno přijdeš, navštívíš ho jako jeho oddaný úředník v jeho pracovně a ve vhodnou chvíli ten list otočíš."
"To mě také napadlo. Ale k tomu, abych ho navštívil, musím mít nějaký důvod. Prostě na nic nemůžu přijít," přiznal se Kato.
"Můžeš mu říct cokoliv. Můžeš mu třeba namluvit, že z něho chtějí v Kartágu udělat boha a potřebují jeho souhlas."
"To je naprostá pitomost! Tomu přece nemůže uvěřit," ohradil se Kato.
"Čím blbější něco je, tím snáze tomu lidé uvěří," opáčil Cicero.
"To je možné, ale co kdyby s tím souhlasil? Myslíš, že v Kartágu budou kněží chtít nastolit Augustův kult?" odmítl jeho myšlenku Kato. I když je pravda, že představa Hamilkara, přinášejícího oběti bohu Augustovi, vůbec nebyla marná. Vůbec ne.
Přesně podle plánu se Kato brzy ráno objevil v císařském paláci. Službu konajícímu pretoriánovi oznámil, že musí nutně mluvit s Augustem v důležité státní záležitosti. Byl uveden do malého předpokoje před císařovou pracovnou, kde měl počkat, než se Augustus nasnídá.
Poté, co za sebou voják zavřel dveře, napadlo Katona, že by mohl vyzkoušet, zda je pracovna zamčená. Tiše se připlížil ke dveřím a chytil za kliku. Nepatrně zatlačil a dveře se pootevřely. Kato rychle uvažoval. Těžko by vysvětloval, proč se hrabal císaři ve stole. Pokud ho ale nechytí, nebude muset vysvětlovat vůbec nic. A vyfouknout papír v přítomnosti císaře by bylo ještě těžší. Rozhodl se, že využije příležitosti. Rychle přeběhl ke dveřím, které vedly do haly, opatrně je otevřel a vyhlédl ven. Kromě dvou hlídkujících pretoriánů nikoho neviděl. Po císaři ani stopy. Vrhl se ke dveřím do pracovny, otevřel je a ocitl se uvnitř.
Teď hlavně nesměl ztrácet čas. Na Augustově stole se válelo několik svitků. Rychle je začal prohlížet. Konečně na jednom našel Hannibalovu pečeť. Zlomil ji, přičemž se trochu provinile podíval ke dveřím, a dal se do čtení. "Ty prašivý potkane Auguste!" začínal dopis. Kato se zaradoval. Má to! Zastrčil si papír za tógu a vyrazil ke dveřím. V tu chvíli zaslechl blížící se kroky. Přicházel císař!
Zoufale se rozhlédl po pracovně. Neviděl žádné místo, kde by se mohl ukrýt. Přiskočil k oknu, ale to bylo příliš vysoko. Někdo vzal za kliku. Katonovi zbývala už jen jediná šance.
Když císař Augustus vstoupil do pracovny, naskytla se mu ohromující podívaná. Jeho velvyslanec v Kartágu, který na něho měl podle sdělení velitele hlídky čekat v předpokoji, pochodoval sem a tam po místnosti s předpaženýma rukama a dokořán otevřenýma, nevidoucíma očima. Císař se zarazil a nevěřícně na Katona zíral. Sice už leccos slyšel o lidech, kteří se podobně chovali v noci, ale vidět něco takového za bílého dne? Ihned mu bylo jasné, že jeho velvyslanec musí být náslunečný. Ráno vysvitne slunce a ubožák neví, co dělá. Augustus předpokládal, že se jedná o výsledek Katonovy diplomatické mise v Kartágu. Ten chudák zřejmě strávil příliš mnoho času pod žhavým africkým sluncem bez pokrývky hlavy.
Kato mezitím usoudil, že by to už mohlo stačit. Nasměroval tedy svůj pochod k Augustovu stolu a jakoby náhodou do něj vrazil. Vykřikl, chytil se za čelo a začal předstírat, že se probírá k plnému vědomí. Pak se obrátil ke dveřím a zadíval se na Augusta s nevyřčenou otázkou v očích.
"To je v pořádku, chlapče, jen se posaď," ujal se ho rychle starostlivý císař. Koneckonců to byl on, kdo Katona poslal do Kartága, a tak se teď cítil být za jeho psychický stav zodpovědný.
"Vznešený císaři! Tolik se omlouvám. Asi se mi udělalo nějak nevolno. Vůbec nevím, co se se mnou dělo," pokračoval Kato ve svém výstupu.
"To nevadí, chlapče. Klidně seď a já zaběhnu pro doktora," nabízel se císař.
"A to zase ne! Tedy, chci říci, že už je mi dobře," vyskočil Kato ze židle. Augusta sice oklamal, ale dobrý lékař by jistě jeho simulování odhalil. A Kato nepochyboval, že Augustus má kolem sebe jen ty nejlepší doktory.
"No, když myslíš," nechtěl mu odporovat císař. Někde četl, že blázni můžou být velmi nebezpeční, když není po jejich. Rozhodl se tedy, že bude s Katonem ve všem souhlasit.
"Přijel jsem kvůli důležité státní záležitosti," začal Kato odříkávat předem vymyšlenou výmluvu, proč vlastně císaře navštívil. "V Kartágu chtějí zavést tvůj kult a mě poslali, abych jejich jménem poníženě požádal o tvůj souhlas."
"Ale samozřejmě! Souhlasím," schválil mu tuto myšlenku Augustus. Zároveň si uvědomil, že se nemýlil a před ním skutečně stojí šílenec. Představa Augustova kultu v Kartágu byla evidentním výplodem choré mysli. Hlavně teď musel na všechno kývnout, aby svého velvyslance nerozrušil.
"A jaká je tam vlastně politická situace?" zeptal se, když viděl, že Kato už nemá nic jiného na srdci.
"Je tam naprostý klid a všichni Kartagiňané tě velmi uctívají a milují," odvětil Kato.
"Jistě, jistě," řekl na to císař. Samozřejmě že tomu věřil stejně málo jako svému zbožnění. Bylo jasné, že ten chudák není schopen chápat, co se kolem něho děje. Zřejmě žije v zajetí svých utkvělých představ, domýšlel se Augustus.
"Já tedy opět pojedu," začal se loučit Kato.
"Výborně. Jsem rád, že jsi přijel a informoval mě," propouštěl ho císař. Znovu si Katona prohlédl. Jeho velvyslanec byl skutečně ve velmi žalostném stavu. Augustus, stejně jako předtím Cicero s Caesarem, nemohl nic vědět o strastiplné cestě, kterou musel Kato podniknout, a tak připisoval jeho stav kartaginskému prostředí. Na chvíli ho napadlo, že od něho není zrovna ohleduplné posílat Katona zpátky. Navíc se nedá odhadnout, co ten šílenec může natropit v mezinárodních vztazích.
Pak si ale uvědomil, že Řím s Kartágem stejně žádné vztahy neudržuje. A hlavně nechtěl, aby se mu ve městě potuloval po ulicích blázen. V Kartágu mu bude lépe, rozhodl se císař. A čím dřív bude z města, tím líp.
Augustovy obavy, že Kato stráví čas, který mu zbýval do odjezdu, běháním po Římě a strašením počestných občanů, nebyly opodstatněné. Jeho velvyslanec neměl žádný důvod, aby se potuloval po ulicích, když mohl klidně vysedávat ve své oblíbené hospodě, jež patřila k několika málo věcem, které v Kartágu skutečně postrádal. Vyprávěním o průběhu své ranní akce Cicerona naprosto ohromil. Tím více mu bylo líto, že se nemohl dostavit Caesar, jemuž manželka dva večery za sebou v hospodě prostě nepovolila.
"A tobě to Katilina trpí?" ptal se překvapeně Cicerona. "Z toho, co o ní vím, bych spíše očekával, že tě bude držet zkrátka."
"Od mého projevu v senátu se spolu nebavíme. Představ si, že na mě tehdy nasadila soukromé očko. Taková hanebnost," rozčiloval se Cicero.
"A o co tehdy vlastně šlo?" chtěl vědět Kato.
Cicero mu vylíčil celý příběh. Jeho vyprávění bylo sice dosti zaujaté a sám se při vzpomínce na porážku, kterou utrpěl, stále ještě třásl hněvem, ale i přesto si Kato mohl udělat o celé věci dobrý obrázek.
"Kdyby nebylo té zatracené svatební smlouvy, už dávno bych se byl rozvedl. Ale takhle bych ještě musel platit alimenty. A to ani nemluvím o tom, že by Katilina jistě zařídila mé propuštění ze senátu," dodal Cicero znechuceně.
"Myslím, že by ti prospěla několikaměsíční rekreace v Kartágu. Ty i Caesar jste samozřejmě vítáni na mé haciendě," navrhl Kato.
Ciceronovi se ten nápad zalíbil. Daleko od Katiliny, ve stínu palem na romantických písečných plážích... Začal uvažovat, že by se tam mohl usadit na delší dobu. To by ale chtělo koupit si v Kartágu vlastní dům, k čemuž mu chyběly peníze. Rozhodl se, že je musí za každou cenu někde sehnat.
"Přijímám pozvání. Jenom si tady musím ještě vyřídit pár věcí. Ale mohl by ses mi zatím v Kartágu podívat po nějakém pěkném domku na pláži, kdybych se tam chtěl usadit natrvalo."
"Jistě. To jsem rád, že přijedeš," přikývl Kato. "A zkus přemluvit i Caesara. Hodilo by se mi, kdybyste mi tam s něčím pomohli."
"O co se jedná?" zajímal se Cicero.
"Rád bych v Kartágu zavedl Augustův kult. Myslím, že jeden stařík bude dost proti."
"Máš na mysli Hamilkara," dovtípil se Cicero.
"Přesně. Já se mu ještě pomstím," vyhrožoval Kato.
"No, pokud jde o mě, já jsem pro. Ale s Caesarem asi bude problém. Myslím, že ho Seneca do Kartága nepustí."
"Co se dá dělat," povzdychl si Kato a Cicero smutně přikývl.
"Víno! Jak dlouho ještě budeme čekat?!" obrátil ale rychle svou pozornost k důležitějším věcem.