Můj ideál má zapálené oči,
jsou jako plamen v černé noci,
jsou jako slunce pro slepce,
stačí je cítit, voní tak sladce.

Můj ideál má tmavě hnědé vlasy,
husté jak havraní křídla asi,
tmavé a svůdné jako bůh,
musel si je vzít na dluh.

Snad prodal duši,
to není zřejmé,
má dokonce nádherné oči,
ale to není samozřejmé.

Nesmí mít ale jen vnady,
musí mít taky nějaké klady,
musí být plný života,
a nesmí být jako koketa.

Když podívám se mu do očí,
tak obraz v nich bude čí?
Musí patřit jenom mně,
pak to bude ten pravý pro mě.