Kapitola II
Trampoty s Brutem
Et tu, mi fili?
I ty, můj synu?
C. I. Caesar
Prostě si nemohl pomoct. Ať o tom přemýšlel, jak chtěl, měl Caesar pořád pocit, že se na něho jeho syn dívá tak nějak zlovolně. Marné bylo Senečino ujišťování, že ho má chlapec určitě rád. Marně si Caesar říkal, že k němu syn ve svých dvou letech nemůže v žádném případě cítit nějakou zášť. Brutus se prostě na svého otce stále díval jaksi zlovolně.
Proto Caesarovi tak moc záleželo na tom, aby si získal chlapcovo srdce. Rozhodl se, že nebude šetřit námahou ani penězi a sežene Brutovi ke druhým narozeninám ten nejlepší dárek. Ciceronův návrh, aby synkovi koupil nějakou pěknou dýku, ho skutečně zaujal. Naznačil by tak chlapci, že ho považuje za mladého muže a rovnocenného partnera.
Všiml si reklamní cedule, která visela na dveřích domu, kolem něhož šel. Haruspik! Přesně to právě potřeboval. Nechá si od věštce předpovědět, jaký důsledek by měl tento dar pro jeho vztahy se synem. Pln očekávání vstoupil do domu a vzadu na dvorku nalezl haruspikův stan. U věštce nebyla zrovna tlačenice, a tak se dostal hned na řadu. Vysvětlil, co si přeje.
"To je velmi těžké. Velmi těžké, pane," začal licitovat haruspik.
"Kolik?" zeptal se netrpělivě Caesar.
"Bude nutné zabít krávu, vyndat vnitřnosti. To všechno stojí velkou námahu," rozjel haruspik svou litanii.
"Krávu?! Myslel jsem, že věštíte podle vnitřností kuřat!" přerušil ho Caesar.
"V tak důležité záležitosti nikdy. Podívej, pane, já jsem seriózní věštec. Ne jako auguři. Ti podvodníci tvrdí, že věští podle letu ptáků. Blbost! Stačí, když jim nasypete trochu zrní, a ti ptáci poletí, kam budete chtít. Podvod!" třásl se haruspik spravedlivým hněvem. "Někdo by je měl všechny zavřít!"
"No dobře. Kolik to tedy bude přesně stát?" zeptal se Caesar unaveně. Ihned poté zalapal po dechu, když jej věštec seznámil s cenou.
"Jedna úplně zdravá kráva v nejlepších letech, to něco stojí, pane. A pak ta námaha," obhajoval haruspik svou cenu.
"A nemohla by ta kráva být stará a nemocná?" zkusil to Caesar. Odpovědí mu byl pouze haruspikův uražený pohled.
"Dobře, dobře. Tady máš peníze a už dělej!" vyzval ho Caesar.
"Děkuji. Budeš jistě spokojen, štědrý pane," rozplýval se haruspik. "Teď si zde počkej a já zatím zabiju krávu, vykuchám ji a přijdu ti oznámit, jak to dopadlo," chystal se zmizet ve stanu.
"Tak to tedy ne! Zaplatil jsem, chci tedy vidět, jak věštíš," nesouhlasil Caesar.
"Není zvykem, aby mi zákazníci nedůvěřovali," napřímil se věštec.
"Tak mi vrať peníze!" rozhodl Caesar.
"Dobře, jak si přeješ! Zabiju krávu a vnitřnosti přinesu sem. Věštit ti budu tady," ustoupil neochotně haruspik.
Caesar přikývl. Sedl si na lavičku před stanem a čekal. Trochu ho překvapilo, že zevnitř neslyší žádný hluk, ale usoudil, že nadpřirozenými schopnostmi vybavený věštec jistě dokáže zabít krávu bez zbytečného povyku. Jen by ho zajímalo, jak se tak velké zvíře do stanu může vejít.
Asi po hodině čekání se haruspik konečně vynořil. Na tácku, který hrdě nesl, měl několik malých kousků vnitřností.
"To snad nemyslíš vážně! To je přece z kuřete!" vykřikl Caesar.
"Kráva," odpověděl haruspik lakonicky. Ukázal na zakrvácený kousek drůbeže a jal se vypočítávat: "Bachor, kniha, ..."
"No jo, je to kráva. Tak už začni!" přerušil ho rezignovaně Caesar.
Haruspik se skutečně činil. Položil tác na zem, klekl si nad něj a začal cosi nesrozumitelně drmolit. Přitom zavřel oči a rukama dělal nad drůbežími játry tajemné pohyby.
"Co tedy vidíš?" otázal se Caesar.
"Dej Brutovi dýku a on ti ji jednou vrátí," vyřkl haruspik svou věštbu.
"Bezva. A co to jako přesně znamená?" chtěl vědět Caesar.
"Je to metafora. Pokud dáš synovi dýku, on ti to jednou vrátí. Zřejmě svou celoživotní láskou a úctou. Jinak se to asi vykládat nedá," pokrčil haruspik rameny.
Caesar si oddechl. To byla rozhodně dobrá věštba. Poděkoval haruspikovi a vyšel na ulici. Tam ho přepadly pochybnosti. Určitě to nebyla kráva a ten haruspik až příliš připomínal šarlatána. Rozhodl se tedy, že pro jistotu vyhledá ještě augura.
"Je dobře, že jdeš ke mně. Spousta lidí je tak naivní, že se snaží vyhledat radu nějakého podvodného haruspika. Hrozná chamraď, tihle haruspikové! Používají celý týden jen jedny vnitřnosti, a to ještě z kuřete, které měli sami k obědu," přivítal augur, sídlící hned ve vedlejším domě, Caesara. Ten se pochopitelně ani slůvkem nezmínil, že u konkurence už byl.
Po chvíli smlouvání, při které augur prokázal podobnou dávku talentu jako haruspik, se dohodli na ceně. Ani ta se příliš nelišila. Když Caesara zajímalo, proč je tak vysoká, mumlal věštec něco o ušlechtilých orlech.
"Teď tady nasypu zrní," popisoval augur budoucí dění, "a podle letu orlů vyřknu svou předpověď."
Učinil, jak řekl, a dodal: "Máš štěstí, pane, uvidíš mě při práci. Ti lotři haruspikové vás nikdy nenechají, abyste se dívali. Člověk se jim ani nediví. Podvodníci!"
Když ukončil svou řeč, vyrazil pro ušlechtilé orly. Párek notně opelichaných holubů v kleci, které přinesl, vyvolal Casarovo pobouření. Věštec ovšem vysvětlil, že se jedná o naprosto specifický druh, takzvaného orla augurského, který byl vyšlechtěn výlučně k věštění.
"Kšá!" vykřikl augur a otevřel klec. Ušlechtilí orli otráveně vyrazili ven a začali zobat zrní. Věštec je pozorně sledoval. Když byla svačina u konce, orlové opět v klidu zalezli do klece a augur ji zavřel. Vážně se podíval na Caesara a seznámil jej s výsledkem svého pozorování.
"Až tě budou zabíjet, pane, tvůj syn bude i se svou dýkou poblíž!"
Caesar zalapal po dechu. Augur mu ovšem vysvětlil, že nesmí brát všechno tak doslova. Jde vlastně o to, že mu syn v kritické situaci přijde na pomoc a bude ochoten ho bránit za každou cenu. Věštby jsou, jak podotkl, občas až příliš symbolické. Pak poplácal Caesara po zádech a i s ušlechtilými orly zmizel neznámo kam.
Caesar rozdával úsměvy na všechny strany. Dárek měl takový úspěch, že to překonalo všechna jeho očekávání. Jakmile měl Brutus v ruce dýku, zapomněl na celý svět. Ostatní dary přijímal téměř lhostejně. Jak jen to bylo možné, vypařil se i s kudlou do svého pokojíčku. Jeho dětská očka přitom zářila nefalšovaným štěstím.
"Juldo! Opravdu si myslíš, že tohle je vhodný dárek pro dvouletého chlapce?" otázala se Caesara po slavnosti trochu vyčítavě Seneca.
"Neviděla jsi, jakou z toho měl radost? S tou dýkou se úplně mazlil," odvětil Caesar šťastně.
"To je sice hezké, ale stejně si myslím, že je na to ještě příliš malý," namítla Seneca starostlivě. "Jak jsi vůbec na tenhle nápad přišel?"
"Ale, poradil mi to jeden přítel."
"Ten otrapa Cicero?" zeptala se podezřívavě.
"Můj starý přítel Cicero," potvrdil Caesar důstojně její podezření.
"Nedávno jsem ho viděla na ulici. Vypadal jako nějaký kanár," konstatovala manželka.
"Možná se obléká trochu extravagantně, ale srdce má ze zlata," hájil Caesar přítele. "Nezapomeň, že ty červené boty koupil ode mne."
"No a co? Stejně k němu nemám důvěru. Neměl by ses s ním tolik stýkat," vyčetla svému muži Seneca.
"Poté, co chudák Kato odjel do Kartága, je to můj jediný opravdový kamarád," řekl Caesar.
"Kamarád, nekamarád, zbraň není vhodný dárek pro malé dítě," vrátila se k původnímu tématu Seneca.
"Brutus není žádné dítě. Je to mladý muž!" prohlásil Caesar hrdě.
"Tak buď tak hodný a zajdi za ním. Pěkně mu vysvětli, že si musí dávat velký pozor, aby si neublížil, až bude se zbraní manipulovat," požádala ho Seneca.
Caesar jí vyhověl, vyběhl po schodech a nalezl svého syna v plné práci. Chlapec si s pozoruhodnou zručností vyrobil z prostěradla a peřiny figurínu, na kterou házel nožem z druhé strany místnosti, což ještě prostřídával rychlými výpady, při kterých útočil na figurínu z bezprostřední blízkosti. Při obou činnostech budil dojem zkušeného rutinéra. Caesar poněkud zrozpačitěl. Na jednu stranu ho těšilo nadšení, které jeho dárek vzbudil, ale na druhou stranu...
"Ahoj, Brutíku!" pozdravil synka ve snaze navázat hovor.
"Fuj!" uvítal ho Brutus srdečně.
"Jo, dobře. Jé, Brutík si nám pěkně hraje! Kdopak to je?" vyzvídal Caesar a ukázal na figurínu.
"Céfal," odvětil lakonicky Brutus.
"Kdože to je?" nepochopil Caesar synovu odpověď.
"Céfal, chacha! Céfal," opakoval Brutus, zatímco po otci šlehal zlýma očima.
"Caesar jsem já! Ptám se, koho má představovat ta figurína," snažil se Caesar synovi vysvětlit svůj dotaz.
"Céfal," mlel si Brutus spokojeně svou.
"Máš to všechno popletené," prohlásil Caesar netrpělivě. "Vůbec nechápu, co se mi tím svým papouškováním mého jména snažíš říci."
"Céfal je blbec," vyřešil to Brutus.
Caesar se zamračil. Syn je prostě tak nějak... divný. Pochopil, že by další diskuse nikam nevedla. Mávl chlapci na pozdrav, otočil se a zamířil ke dveřím. V tu chvíli mu pár centimetrů od hlavy prosvištěla Brutova kudla a zabodla se do dveří. Šokovaný Caesar se rychle otočil.
Brutus usedavě plakal. Celá jeho tvář zrudla a začal mlátit hlavou o zem. Otec k němu přiběhl a snažil se ho ukonejšit. Vůbec přitom nepochopil, že synkovo zoufalství a vztek pramení ze zklamání, že takhle neuvěřitelně minul. A tak poctivě trénoval! Prostě to nedovedl pochopit.
"Ona mu vypadla kudlička, že jo? Neplač, hned ti ji podám," blekotal Caesar. Vytáhl dýku ze dveří a přinesl ji Brutovi. Pak mu popřál dobrou noc a opustil místnost.
Brutus byl natolik psychicky rozhozený prvním neúspěchem, že ho ani nenapadlo svůj pokus ihned zopakovat.
"Defet centimetlů!" zněla pokojem jeho zoufalá výčitka nespravedlivým bohům.
Umínil si, že příště už nebude nic riskovat a místo házení, které ho tak zklamalo, zabodne kudlu pěkně zblízka.
Jeho budoucí oběť strávila neklidnou noc. Caesarovi se ve snu stále vracel stejný obraz. Brutus, precizně zacházející s nožem, zamíří a jistou rukou vypustí zbraň z ruky. Ta letí značnou rychlostí přesně k určenému cíli...
Jo, synkovi vyklouzla kudlička. Ale jak mu mohla vyklouznout tak, aby proletěla dvanáctimetrovou místností a zabořila se hluboko do dřevěných dveří? A proč zrovna ve chvíli, kdy se k němu otočil zády? Není ale zbytečně podezíravý? Koneckonců, Brutíkovi jsou jen dva roky.
Ráno se svěřil Senece. Ta prohlásila, že se muselo jednat o nedorozumění, protože malý přece není žádný vrah. Zároveň Caesarovi připomněla, že si za to může sám. Neměl synovi takovou věc vůbec dávat. Caesar jí vyprávěl o dobrých věštbách, které si vyslechl, ale Seneca se jen ušklíbla. K těm podvodníkům přece žádný rozumný člověk dávno nechodí!
"Alespoň vidíš, jak to dopadne, když dáš na radu toho hrozného Cicerona," upozornila nakonec.
"Je to můj přítel, takže je jenom v pořádku, že se s ním radím," bránil se Caesar.
"O všem uvažuj s přítelem, ale nejprve uvažuj o něm," poučila ho Seneca. Jejím koníčkem byla filosofie a podobná moudra ji napadala v jednom kuse. Mnohokrát uvažovala o tom, že by z toho jednou mohla dokonce být i kniha. Potíž byla v tom, že knihu, pod kterou by byla podepsána žena, by si nikdo nekoupil. Ale možná, jednou, když vymyslí nějaký šikovný pseudonym... Třeba Lucius Annaeus Seneca by neznělo špatně a vypadalo by to, že se jedná o nějakého muže. Ale to má ještě dost času.
Usmála se na ustaraného manžela a řekla: "Dobře, tak já to s Brutem vyřídím. Ten nůž mu prostě zabavím a na hraní dostane něco jiného."
K Brutovi se vypravila ještě téhož dne večer. Nalezla ho při jeho oblíbené činnosti. Prostěradlo i peřiny byly už naprosto zničené, ale chlapec neúnavně trénoval. Seneca si povzdechla. A to nemohla vědět, že Brutus touto aktivitou strávil i celou předešlou noc.
"Tak co jsi dělal celý den, Brutíku?" zahájila rozhovor.
"Céfal," řekl Brutus a hrdě ukázal na zbytky ložního prádla.
"Ty si hraješ na to, že pícháš do tatínka kudlou?" zeptala se Seneca zděšeně. Možná měl Caesar nakonec pravdu a včerejší incident žádným nedorozuměním nebyl.
"Chacha!" potěšeně jí odpověděl Brutus. Byla to pro něho po včerejšku úleva, mluvit s někým chápavým.
"A nechápeš, že si pak tatínek dělá starosti?" snažila se Seneca zapůsobit na chlapcovy city.
"Blzo mltvý," vyhlásil Brutus.
"Nevím, co tím chceš říct, ale tvoje hraní s kudlou se mi ani trochu nelíbí," spustila Seneca a sebrala Brutovi nůž. "Tu věc zabavuji a dostaneš ji, až budeš velký. Zatím tady máš něco hezkého na hraní!" řekla a podala Brutovi panenku.
"Co to je?!" zařval Brutus zděšeně.
"Podle letáku se jmenuje Barbie. Určitě si s ní budeš pěkně hrát. Dobrou noc!"
A zatímco Seneca opouštěla pokoj, zíral Brutus nevěřícně a v hlubokém šoku na barbínu, kterou právě dostal za svůj milovaný nůž.
Několik následujících dnů probíhalo poměrně stereotypně. Brutus se téměř odmítal s rodiči bavit a pouze občas kolem nich proběhl, přičemž neustále kopal do své nové hračky.
"Feneca," řekl vždycky a ukázal na barbínu, kterou ihned poslal obzvláště mocným kopem kamsi na druhou stranu místnosti.
Caesar sice cítil určité škodolibé zadostiučinění, že už není jediným synkovým terčem, ovšem když mu barbína podruhé spadla z vyššího patra na hlavu, přestal se manželce pošklebovat.
Pokud jde o Bruta, toho status quo ani v nejmenším neuspokojoval. Šaškování s tou pitomou hračkou nebylo sice jeho rodičům nijak příjemné, ale žádnou skutečnou škodu to také nepřinášelo. Malý Brutus byl mužem zrozeným pro boj. Kopání do té blonďaté nány, kterou to ke všemu ani nemohlo bolet, se mu brzy začalo zajídat.
Největší potupa měla ovšem ještě přijít. Přes nedostatek nadšení, který projevovala Seneca, pozval Caesar na večeři svého přítele. Brutus se na něho docela těšil. Z řečí svých rodičů si vyvodil, že dotyčný je jakousi černou ovcí římské smetánky. A ještě k tomu to byl právě Cicero, kdo navrhl, aby Brutus k narozeninám dostal kudlu. Prostě fajn člověk.
Návštěvník jej ale zklamal. Cicero, důsledně instruovaný Caesarem, zanechal doma svůj oblíbený oděv a přišel v prosté bílé tóze. Při večeři, které se zúčastnil i Brutus, se host choval naprosto spořádaně. Dalo by se dokonce říct, že se k manželce svého nejlepšího přítele choval až servilně.
"Feneca mi vzala nůž," postěžoval si Brutus.
"Tvoje maminka chce jen tvé dobro," odpověděl Cicero opatrně.
Brutus se nadechl. Takové kecy on poslouchat nebude!
"Feneca," pronesl temně a ukázal Ciceronovi barbínu. Pak s ní vší silou třískl o hranu stolu. Kýčovitá hračka nevydržela a z panenky odpadla blonďatá hlava. Hrdý na svou akci se rozhlédl po ostatních.
"Takhle se malý chlapeček nesmí chovat!" začal kázat Cicero, zatímco mu oba rodiče vděčně přikyvovali. Ať si s Brutem chvíli pálí prsty někdo jiný. "Když jsem já byl tak malý, pěkně jsem si hrál a poslouchal své rodiče. Nikdy by mě nenapadlo, abych byl tak zlobivý jako ty," pokračoval svatouškovsky Cicero.
"Cicelo je blbec," přiřadil znechucený Brutus Cicerona ke svému otci.
"Ztichni, prcku!" odpálil ho Cicero.
"Pitomec!" dostal se Brutus do varu.
"Brute, okamžitě jdi do svého pokoje! Jak se to chováš?" zasáhla Seneca.
Brutus se uraženě zvedl. Vrhl na Cicerona dlouhý, zamyšlený pohled a v duchu si ho zapsal na svůj seznam. Chlapeček! Prcek! Takhle ho ještě nikdo neurazil!
"Problém je v tom, že jsme se dostatečně nevěnovali zušlechťování jeho dětské duše. To musíme hned napravit. Podívej, koupila jsem knížku pohádek. Každý večer Brutus uslyší nějaký pěkný příběh s kladnými hrdiny, a jeho negativistický postoj k lidem se určitě změní."
"Chacha!" neudržel se Caesar. "Ty mu chceš číst pohádky? Už vidím, jak slintá nadšením. Doufám, že ta knížka má aspoň měkké desky, až tě s ní vezme po hlavě," dobře se bavil. Upřímně řečeno, ten nápad se zušlechťováním dětské duše mu připadal přitažený za vlasy. Dítě, které by chtělo kulomet, nebude plesat nad Popelkou.
"Číst mu budeš samozřejmě ty," zchladila ho Seneca.
"Já?! Proč? Je to přece tvůj nápad," protestoval Caesar.
"Brutus bude mít jistě lepší pocit, když u něho bude sedět jeho tatínek. Lépe s ním navážeš kontakt."
"Nechci s ním navazovat kontakt. Chci ho mít od sebe co nejdál," reptal Caesar.
"Nemluv hlouposti! Je to tvůj syn. Dnes večer mu přečteš Červenou Karkulku. Tu jsem měla vždycky ráda," rozhodla Seneca.
Brutus svého otce přivítal obvyklým nepřátelským pohledem. Caesar, kterému následující divadlo lezlo na nervy, se rozhodl, že to chce mít za sebou co nejdříve, a proto se tvářil, že synkovu nechuť nevnímá.
"Hezky si hajni, tatínek ti bude číst," oznámil Brutovi.
"Klvák?" zeptal se Brutus s nadějí v hlase.
"Ne, žádný krvák. Bude to pohádka," prohlásil otráveně Caesar.
"Blutuf chce klev!" domáhal se synek hlasitě jiného druhu literatury.
"Jestli nezmlkneš, brzy bude krev všude kolem. Hádej čí asi?" vyjel na něho Caesar. Nebyl to možná ten nejlepší výchovný postup, ale s Brutem se prostě muselo jednat z pozice síly.
"Céfalova," hádal nesprávně Brutus.
"To těžko," odpověděl nevzrušeně Caesar. "Teď budeš pěkně zticha a já ti budu předčítat pohádku a ta se ti bude moc líbit. Jestli ne, tak si mě nepřej," prokázal znovu Caesar své rodičovské schopnosti.
Brutus se stáhl. Otec je dnes nějak rozhodný. Zřejmě příkaz od manželky, zauvažoval Brutus. Rozhodl se, že ho tedy nechá slabikovat tu pitomost a sám bude vyrušovat, kdy to jen půjde. Prostě to bude taková menší bitva nervů. A vůbec nepochyboval, kdo ji nakonec vyhraje.
"Byla jednou malá holčička a té se říkalo Červená Karkulka," zahájil Caesar čtení.
"Čelvená od klve, chacha!" přerušil ho Brutus.
"A ta měla babičku, která žila..."
"V hlobě, chacha!" pokračoval Brutus ve svém sabotování.
"... za temným lesem. Jednou šla Karkulka k babičce..."
"Na hšbitov, chacha!"
"... a měla košíček. Jestlipak Brutík ví, copak měla ve svém košíčku?" změnil Caesar taktiku.
"Famopal. Flzný plyn. Mltvou klysu," navrhoval Brutus nadšeně jednotlivé možnosti.
"Měla tam dárečky pro babičku," opravil ho Caesar s povzdechem. Pochopil, že ho čeká dlouhý večer.
"Žádnou mltvou klysu?" chtěl si ujasnit Brutus.
"Žádnou."
"Ani famopal?"
"Ani ten a buď už zticha! Tak, Karkulka šla přes les a najednou po ní skočí obrovský vlk..."
"A fpolkne ji!"
"No, vlastně... Tady to tak opravdu stojí," zíral Caesar překvapeně do knihy.
"Všude plno klve?" vyptával se Brutus.
"Nic takového tady není," pochybovačně vrtěl hlavou Caesar.
"To je pšeci jafný," poučil ho Brutus. "Čti dál!"
Bylo zřejmé, že chlapec nalezl v pohádce skutečné zalíbení. Caesar měl naproti tomu pocit, že se celá jeho exhibice jaksi míjí účinkem.
Do postele se totálně vyčerpaný Caesar dostal až v půl jedné. Jakmile ráno zasedl u snídaně, oznámil Senece, že s pohádkami definitivně končí.
"Nevidím ani ten nejmenší důvod, abych se před ním takhle ztrapňoval," prohlásil Caesar. "A jestli si myslíš, že v něm ta zatracená Karkulka probudila nějaké kladné životní hodnoty, pak jsi ho měla slyšet. Když se dozvěděl, že nakonec všichni vylezli z břicha toho vlka úplně v pořádku, tak se rozbrečel. Tvrdil, že to není možné a že jediné, co ten myslivec mohl z vlka, kterého si mimochodem velmi oblíbil, vylovit, bylo tak akorát maso do sekané. Technicky vzato měl ostatně pravdu."
"Asi jsem trochu podcenila výběr pohádky," přiznala Seneca.
"Trochu! Příště mě tam rovnou pošli s patologickou ročenkou!"
"Stačí, když nalezneme nějakou pohádku, kde není žádná krev a násilí. Co takhle Sněhurka?" navrhovala Seneca.
"Umře," odvětil suše Caesar.
"Ale zase obživne," namítla Seneca.
"To už ho nebude zajímat. Ani mě nehne! S předčítáním pohádek končím," nenechal se umluvit Caesar.
"Jak myslíš. Číst mu tedy budu já," ustoupila Seneca. Pak ji něco napadlo. "Měli bychom nějak otupit jeho energii."
"Skvělý nápad! Vezmeme ho na gladiátorské zápasy. To si Brutál teprve pošmákne."
"Nebuď hned jízlivý! Už jsem na to přišla. Můžeš s ním dnes odpoledne zajít na pískoviště."
"Pískoviště? Co tam jako budeme dělat?" chtěl vědět Caesar.
"Brutus si bude dělat bábovičky a ty na něho dáš pozor," vysvětlila Seneca.
Caesar obrátil oči v sloup. Karkulka, bábovičky... Co přijde příště?
Podle některých lidí vážený římský obchodník, podle jiných prachobyčejný kšeftař, což ostatně bylo v zásadě totéž, si připadal trapně, když kráčel vedle svého dvouletého synka směrem k dětskému hřišti. S kyblíčkem v jedné a lopatičkou v druhé ruce jen doufal, že nepotká nikoho známého. Brutus, který kategoricky odmítl možnost, že by si měl náčiní nést sám, pochodoval otráveně vedle něho. To si ten cvok vážně myslí, že si ON bude stavět bábovičky z písku?
Caesarovy naděje na anonymitu vzaly za své, jen co dorazili na místo určení. Na jedné ze dvou laviček u pískoviště se slunil jeho soused a zároveň obchodní konkurent Markus Antonius, s nímž udržoval chladné až nepřátelské vztahy, a zálibně pozoroval svého přitloustlého syna Tetana, který se hrabal v písku. Caesar lhostejně kývl na pozdrav sousedovi, podal Brutovi lopatku a kyblík a sedl si na druhou lavičku.
Brutus se naštvaně podíval na obě hračky a pak na toho tlusťocha, který se motal na pískovišti. To zase bude nuda! Pomalu dokopal kýbl a lopatku na písek a sám si sedl na dřevěný okraj. Neměl ani v nejmenším v úmyslu ušpinit si šaty. Podíval se na otce a s potěšením si všiml, že vypadá stejně znuděně jako on sám. Třeba ho to brzy přestane bavit, zadoufal Brutus.
Když Tetanus viděl, že se lopatka a kyblík toho prcka jen tak nečinně povalují, rozhodl se, že si je vezme. Natáhl se po kyblíku, sebral jej a začal se plazit pryč. To ale neměl dělat! Brutus, do té doby připomínající nehybnou sfingu, zareagoval s rychlostí blesku. Popadl lopatku a vší silou s ní píchl toho zloděje do obličeje. Tetanus, kterému se ze rtu spustila krev, proti útočníkovi vyrazil s napřaženýma rukama, ale Brutus stačil v pohodě uhnout a se zalíbením sledoval, jak jeho nepřítel zakopl o dřevěný okraj pískoviště, kde předtím sám seděl, a natáhl se na zemi. Zřejmě by rád vstal, ale to už mu Brutus začal poskakovat po zádech, přičemž si dával zvláštní pozor na to, aby dopadal na paty. Měl ten den na botách docela vysoké podpatky.
Caesar, ačkoliv by to sám nepřiznal, prožíval při pohledu na synkovo běsnění radostné pocity. Jen ať tomu sousedovic spratkovi dá co proto! S povýšeným úsměvem se podíval na Marka Antonia. Ten prožíval situaci naprosto opačně. Nejprve předpokládal, že jeho potomek zúročí svou značnou fyzickou převahu, když ale viděl, že se Tetanus proti rozjetému Brutovi nechytá, rozhodl se, že mu vyrazí na pomoc. Do cesty se mu ale postavil nažhavený Caesar.
"Pusť mě, ať toho tvého surovce srovnám!" zaječel na něho soused.
"Brutus není žádný surovec, ale jemný chlapec s vybraným chováním. Jen ať toho tvého zloděje pěkně zmasakruje!" postavil se Caesar za svého syna.
"Ten lotr bezdůvodně napadl mého chlapce!"
"Tvůj chlapec je obyčejný chmaták!"
To už bylo na Marka Antonia moc. Rozmáchl se a zasáhl Caesara pěstí do obličeje. Brutův otec mu to okamžitě vrátil. Strhla se zuřivá bitka, při které se oba svalili na pískoviště. Brutus, který mezitím skoncoval s Tetanem, fascinovaně přihlížel. To by tedy do tatíka neřekl! Doufal, že Caesar otci toho přitloustlého nenechavce pěkně nabije. Koneckonců, krev není voda.
Konečně se Caesarovi podařilo souseda přemoct. Nepochybně pomohla i Brutova noha, která ve vhodném okamžiku došlápla na tvář na zemi ležícího Marka Antonia. Caesar vstal, oklepal si písek z tógy a podíval se na synka.
"Myslím, že je čas jít," prohlásil spokojeně.