Při naší poslední návštěvě Kosova se manžel rozhodl, že si koupí nové boty. Jeden známý mu doporučil obchůdek, kde měli právě probíhající akci "kup jedny, druhé máš zadarmo". Pochopitelně lákavá nabídka, zejména pro mě - jak jednoduše přijít k malé radosti v podobě nového páru bot.
Vyrazili jsme do obchůdku a jali se vybírat. Pomalu jsem pochopila, že o mě tady nepůjde, pánské boty měli vážně úžasné a věděla jsem, že manžel teď žádné elegantky nemá. A tak jsem mou představu dalšího páru do mé sbírky opustila a s nadšením se dala manželovi na pomoc s výběrem. Já, stará "konzerva", jsem hned vybrala asi patero různých odstínů béžové a hnědé. Manželovi však hned padly do oka ty červené. S výrazem radostného dítěte po nich sáhl a prodavačka pohotově přiskočila s tradiční otázkou: "Jakou velikost si pán přeje?" Rychle jsem zamrkala, abych si rozostřila vidění. Ta výstřední barva! To provedení! Ten kolotočářský efekt! Nestačila jsem zírat. Manžel asi také ne, jelikož už je měl na nohách a vítězně se v nich procházel. Zpytavě se podíval také na mě. Můj výraz, lehce ovátý šokem, mu nejspíš napověděl, že nejsem příliš spokojená, a tak se zeptal prodavačky, jestli se nosí, jestli to jako jde. Prodavačka, vysoká a výrazně nalíčená žena balkánských rysů, mu s klidem odpověděla:
"Jakpak by ne, k tomu si sladíte vršek, třeba elegantní červenou kravatou, úzké kalhoty..." manžel se na mě podíval tím pohledem říkajíc "vítej v roce 2013" a s klidným svědomím boty zakoupil.
Jaké je moje podivení, když teď po pár měsících procházím v Česku obchody a vybírám si zimní boty...denodenně mi do oka padají jen ty červené, ty tolik výstřední, ty "kolotočářské". Z hrdosti si je nekoupím, ale můžu vám říct, ty tedy jsou!