oblaka jako závoj měsíční dámy
rozhrnuly cestu hvězdným poutníkům
dívky s vlasy s vůní loňské slámy
odcházejí k cizím prázdným pomníkům

ztracený další okamžik včerejších snů
ona s hlavou plnou zármutku v dlaních
on s nehybnýma očima na zbytek dnů
bez dalších probuzení sladkých ranních

doufala že ráno zase přijde
obejme a pak ji políbí a bude jen s ní
a večer a až slunce zajde tak neodejde
že bude její první a taky i poslední

den za dnem mizejících perutí
možná je na cestách do nekonečných míst
on ve snech nekonečných bez hnutí
nebude nikdy v tvých očích číst

prokletí milenci ubožáci nepochopení
hlupáci s neznámým utrpením v očích lidí
všechno už napořád zůstane nic se nezmění
jeden druhého na věky do konce dnů neuvidí