Venku prší, kapky jsou vzteklé,
padají na okap, do okna buší,
pramínky na okně jsou dlouhé, vleklé,
jak jizvy, co hyzdí tu moji duši.


Veliká slza stéká mi po tváři,
dopadá na zem a v čase se ztrácí,
s pleskavým zvukem naposled zazáří,
se zvukem, který se v ozvěnách vrací.


Slz i kapek již je moře
a láska se v něm utápí,
s doprovodem temné bouře,
jež všechen život zatratí.


Láska právě klesla ke dnu,
následuje pochopení, rozum, strach,
beznaděj však nechce ke dnu,
ta beznaděj je citů vrah.


Tu však bouře v dáli mizí,
slzy jsou pryč - naděj zbyla,
chová se však jako cizí,
když se klidně oběsila.